Den 48

Nejdřív nás čeká cesta autobusem z Varánasí do Gorakhpuru. Ze slibovaných 6 hodin se klube 8,5. To by nebyla taková hrůza nebýt silnic, které nikdo neudržuje od Doby kamenné. Ono už nazvat tu skupinu výmolů silnicí je dosti odvážné. Zadky už máme placatý a provokuje nás série kanadských žertíků kolem silnice – značky s omezením rychlosti na 50km/hod. Během uplynulých šesti hodin jsme stěží jeli víc jak 40. Tady to vlastně ani nejde! Dalším dobrým výstřelkem jsou časté a hned trojité retardéry někde uprostřed pole. Skáčeme z výmolu na retardér do výmolu. To mohl vymyslet jen nějaký „retard“. Takže pokud máte možnost vybrat si, zda jet do Gorakhpuru vlakem nebo busem, doporučuju autobus (ale jen tomu největšímu nepříteli).

Z Gorakhpuru už to jde, silnice není bůhvíco, ale oproti tomu před tím je hladká jak dětská prdelka. Peťa to honosně nazval Indicko-Nepálská dálnice :). V 9 večer vylézáme v Sonauli. Autobusák nás posílá, že na hranice musíme pěšky, je to kilák a půl. Mě to přišlo spíš jak půl kiláku. Je tma. Kolem sem tam svítí nějaký ten obchůdek, ale většina už je zavřená. V zástavbě míjíme indickou Immigration office, ale hned nás na to upozorňuje nějakej Ind a tak se vracíme. Tak toto je Immigration office, jo? Ani bych si ji nevšimla. V řadě nízkých domečků jedna místnůstka, tam jedna dřevěná lavice a jeden stůl, na něm svíčka a při ní kontroluje úředník vyplněné odjezdové lístky. Tak to je tak trochu parodie a na druhou stranu takové milé :) Dostáváme razítko a Peťa jde ještě naproti proměnit zbytek indických rupií na ty nepálské. Úředník z imigračního na mě volá, ať tam nestojím zbytečně a jdu si sednout za ním do vedlejší místnosti – dnes už má asi padla, nikdo další tu není – a tak sedím v plastové židli vedle úředníka, co mě před chvílí pustil do Nepálu, a koukáme na malou televizi na důležitý zápas kriketu Indie proti Austrálii. Samozřejmě Indie je prý lepší :) Kriket je jediný sport, který je v Indii rozšířený – hraje se tu profesionálně, ve školách, na ulici ho tu hraje každé druhé dítě. Nevím jak to skončilo, Peťa se vrátil moc brzo.

Dostáváme další razítko na nepálské straně a jsme oficiálně tu!!! Tak jsme to dokázali!!! Jsme na sebe patřičně hrdí a ten dobrý pocit nepřebije ani únava. Hledáme hotel, což tady není problém, večeříme a jdeme na kutě. Zítra pokračujeme do Pokhary – podle mapy by to měly být nějaké 4 hodinky jízdy, to bude v pohodě.

replica wathces

Den 49

V 10 ráno nastupujeme do jednoho z mnoha busů mířících naším směrem. Prý za 7hodin jsme tam jako na koni. No mě z toho asi jebne! V duchu se modlím, ať tu je dobrá silnice. Nic jiného mi ani nezbývá. Bágly nám hážou na střechu. Vyjíždíme. Během několika následujících hodin nás čeká něco jako sériová blicí scéna ze Scary Movie, kdy se jeden vyzvrací a pak začnou zvracet všichni.

Silnice je v dobrém stavu. Jedeme serpentinami. Pořád. Nejdřív zvrací slečna nalevo přes uličku od nás. Rychle otevírá okýnko a pak už jen blé blé na protijedoucí auta. Výběrčí jízdného jí hned podává jeden z 20 igelitových pytlíků, které má v kapse. Říkám si, asi je v jináči... Věším si na okýnko igelitový pytlík s nedojezenými hrozny a výběrčí mi ukazuje, ať to vyhodím z okna a podává mi čistý pytlík. Nejdřív nechápu a ukazuju mu, že tam mám jídlo. Pak mi dojde, že si myslel, že tam mám nablito :) To asi musel být v šoku, když jsem mu začala ukazovat obsah...

Zvrací ženská, co stoji před náma, nadvakrát, po druhý se netrefuje do pytlíku. Je oblitá celá. Autobus zastavuje, aby se šla aspoň opláchnout. No, na hadrech ji toho zůstalo... Jedeme dál. Další pytlíky putují dozadu do autobusu. Tady ty ženský ale musí mít slabý žaludek!!! Nastupuje mladý kluk a po dvaceti minutách zvrací ze dveří přímo přede mnou. Zavírám si okýnko. Já už mám tento týden odzvraceno, tak jen sedím a usmívám se.

Po šesti hodinách je první a poslední přestávka na záchod. Než stačím vylézt z autobusu, už je pod jedním z okýnek další šavle. Ty lidi snad nikdy nejeli busem nebo co! Začíná to být vtipný :) Blil tady už snad každej kromě nás.

Petr: Swiss Replica Watches

Další neplánovaná zastávka přichází, když se do zatáčky nevlezeme s protijedoucím náklaďákem. Odneslo to ale jen zrcátko a pár odřených plechů. Zato řidiči, „průvodčí“ a několik pasažérů se do sebe pustili, jako by šlo o život. Ono to tedy někdy tak působí, když se řítíme serpentinami z kopce a řidič řeže zatáčky na hraně silnice, kde o pár centimetrů dál číhá sráz někdy i přes sto metrů vysoký. Himaláje nejsou Jeseníky :-)

Po  devíti hodinách konečně přistáváme v Pokhaře. Ještě jsem nevystrčil nohu z autobusu a už máme nabídku na ubytování. Z hotelu máme vyhlídku na jezero, himaláje, nějaký ten chrám.. Ale hlavně je tu čisto, máme normální záchod a div se i teplou vodu. To vše za polovinu ceny podobného hotelu v Indii. Hotel má i vlastní generátor, což je potřeba, protože v nepálu jde elektřina jen odpoledne a v deset se vypíná.

Vypadá to tu slibně, spousta nabídek na paraglajding, rafting.. ale o tom příště.