Nepál - Bhaktapur a Nagarkhot
Den 56 - Petr
Po vydatné večeři si dopřáváme dlouhý spánek a snídani na našem soukromém balkóně. Tu se na protější hotel přiřítí dva velcí opičáci a zvědavě pokukujou po naší snídani. Nabídnem jim banán co nám zbyl – to bude sranda. A taky že jo, jak ho jeden z vopičáků zmerčí, hned hledá nejbližší cestu k našemu balkónu. Vůbec ho nerozhodí, že je v 3. patře 15 metrů nad zemí, přeskakuje mezi hotely, jednou rukou se zhoupne na trubce a už sedí u Lenky na zábradlí a nabízí si přímo z ruky banán. Je to ale vopičák nenažranej a ještě ho ani nedohltal, už se natahuje po Lence, jestli nemá někde další. Za krkem ho nemá, tak čorne ještě sušenky ze stolu a už je dlabčí na římse protějšího hotelu.
Po snídani míříme rovnou k nejbližší půjčovně motorek. Půjčujeme znova nádherného BAJAJu a proplétáme se úzkými uličkami ven ze čtvrti hotelů na hlavní tah přes celé Káthmándů. Kdo někdy byl v nějaké asijské metropoli, chápe hned, co je to za adrenalinový sport, pustit se do místního provozu na vlastní pěst. Kdo nebyl, jen těžko si dokáže představit ten chaos a zdánlivě bezohlednou jízdu všech. Kdo na chviličku zaváhá, zda někomu vjet do cesty, aby se dostal z místa, už je předjížděn zprava zleva vším co má i nemá kola a jen těžko hledá druhou šanci, aby se mohl pohnout znova dopředu. Naproti tomu motorky mají tu výhodu, že se nacpou všude a s tím se tu i počítá, takže za dopolední zácpy za Káthmandů kličkujeme mezi stojícími auty a když není možnost, jedeme v protisměru, protože tam se s protijedoucími auty přece vlezeme, jako všichni ostatní motorkáři :)
Každopádně dnešní cíl je Bhaktapur – 20km od Káthmandů – městečko s nádhernými pagodami, úzkými uličkami a náměstíčky kde se přímo vyrábí a prodává keramika ve všech podobách.
Po pár kilometrech dálnice sjíždíme k městečku. Parkujeme a vyrážíme najít nějaký orientační bod, mapu naštěstí máme. V jedné z bočních uliček mě zastaví nenápadný domorodec a ptá se na lístek. Odmítám a chci jít dál, jenže on pořád otravuje a povídá že dál bez lístku nesmím. Když už ho chci odstrčit protože mě začíná štvát, vytahuje nějaký průkaz turistického asistenta a ukazuje na ručně psanou ceduli, opřenou o chatrč, kde je potěšující informace o tom, že toto je vstup a pokladna do historické části. Ok, nezadařilo se říkáme si, tak zaplatíme a půjdem. Jenže nás zaskočí nečekaně vysoká částka za vstup, 30dolarů. Zatím jsme tu všude platili tak 4-5 dolarů. V rupijích je to asi 2200, což u sebe ani nemáme, takže se vracíme zpět k motorce. Je tu tolik uliček, přece sakra nemůžou mít tuhle dojírnu turistů v každé. Nasedáme, maskujeme se mikinama a černým kšiltem helmy a stejně jako domorodci projíždíme až k samotnému středu historického centra na motorce, které nikdo nekontroluje. Proč taky? Turisti sem jezdí organizovanýma autobusama a ne na motorce, nejsou přece sebevrazi! Parkujeme nadrzo hned vedle pagody a už si to na jednu z nich šlapeme. Schody lemované skvostnýma sochama slonů a bůžků (který bych si dovedl představit doma na zahradě), samotná pagoda z opět neskutečně detailně vyřezávanýho dřeva...
Lenka se těší na náměstíčko hrnčířů a tak k němu vyrážíme stísněnýma a strmýma uličkama. Je malé, ale zato poseté právě vytočenýma hliněnýma nádobama, pokladničkama a nejrůznějšíma soškama, lucerničkama... Na ručně roztáčeném kulatém kameni tu dědula vytočí jednu nádobu doslova za pár sekund. Stačí mu na to pár tahů. Hned za rohem je pec na vypálení a kolem celého náměstí spousta stánků, kde se to všecko ještě zatepla prodává. Lence padla do oka cukřenka, ale balík je už poslaný a takto křehký věci si asi stejně kupovat raději nebudem...
Je čas na oběd, ale nikde tu nevidíme žádnou restauraci, vyjíždíme proto z města, kde nás cedule navedou k jakémusi hotelovému restaurantu. Jenže hotel vypadá jak kdyby měl co chvíli vítat prezidenta a máme trochu obavy o náš krátící se rozpočet. Ovšem po opatrném nakouknutí do jídelního lístku, kdy už se zároveň předčasně zvedáme ze židle k odchodu neb za položkami pokrmů očekáváme spoustu nul, nás překvapí běžnýma cenama. Divné je jen to, že jsme tu sami, v luxusní restauraci s lidovými cenami. Každopádně jídlo bylo ok a my pokračujem dále - na Nagarkhot.
Nagarkhot je místo na kopci asi 20km nad Bhaktapurem, odkud je pěkný výhled na himalajské osmitisícovky. Silnice vede serpentinami se skvělými výhledy do kopců a údolíček a cestičkou širokou tak pro jedno auto, takže s každým míjejícím se autobusem, nebo náklaďákem raději uhýbám, někdy až mimo cestu. Je to ale příjemná změna, být ven z města, v přírodě. Na obloze jen sem tam mráček, dokola lesy, krásně to tu voní borovicemi a idylku kazí jen nepříliš kvalitní cesta, která jak se později ukáže moc neprospěla zadečku Lenky :-) Ta mě mimochodem velice překvapila, když mi snad poprvé v životě řekla, že se do toho kopce vleču jak šnek, tak ať na to „šlápnu“. Když dorazíme na vrchol, vidíme, že nic moc nevidíme. Zrovna na straně velehor se válí nějaký mrak. Na dobrou viditelnost už je docela pozdě. Beztak to byl ale příjemný výlet do přírody... Vracíme se zpět na hotel, zítra totiž odlétáme do Hongkongu. Kromě omlácených zadků jsme si z výletu přivezli doruda opálené ruce a obličeje a mě bohužel rozbolel zub, který už je mrtvý, ale stejně mě nedá pokoj :(
Den 57
Den odletu. Vyklízíme pokoj a vyrážíme na krátký nákup svačiny na cestu. Můj zub si to nerozmyslel a večer mi nedal spát. Na zubaře je teď, pár hodin před odletem, asi pozdě. Proto hledáme alespoň lékárnu a sháníme antibiotika na můj zánět pod zoubkem. Paní v minilékárně je milá, chce mi zuby zkontrolovat s baterkou v ruce. Ujišťuju ji, že vím o co jde, protože mě to několik týdnů před odletem pořádně potrápilo. Vybalí platíčko pilulek a cenu 250 nepálských rupijí. Nemáme už žádně nepálské peníze a tak jí dávám nějaké dolary a navrch 10 indických rupijí.
Pak si jako správní anglicky mluvící túristi odchytáváme taxi přímo ze schodů hotelu a míříme na letiště. První bezpečnostní kontrola probíhá tak, že policajt zastaví taxík, přijde ke mě k okýnku a zeptá se odkud jsme. „Z Česka“ povídám, načež se polcajt začne Repliche Orologi nahlas smát a mávne, že můžem jet. Další kontrola u vstupu do haly, pípá tu rentgen zavazadel, pípám já když procházím detekorem, ale zjevně to nikoho netrápí, ohmatají mě i Lence nohy a ruce a jde se dál. Takovýchto ochmatávacích a nesmyslných kontrol nás po cestě do letadla čeká několik, všecky stejně trapné, protože ani jedna neodhalila příčinu neustálého pípání detektorů.
V letadle sedíme po nahánění zaměstnanci letiště asi o hodinu dřív než bychom museli. Letíme s aerolinkou Kingfisher, která je nová a jak sám majitel v instruktážním videu povídá, létání je pro něho zábava a rozkoš, o kterou se s námi chce podělit. Jinak je totiž značka Kingfisher známa jako výrobce piva (jednoho z těch lepších). Tak jsme na tu rozkoš zvědaví :-) Přichází první překvapení. K letence jsme si nekoupili jídlo, ale pouze „snack“ takže jsme čekali nějakou malou tyčinku, nebo maximálně minisandwich. Dostáváme ale regulerní oběd o několika chodech, salátkem, zákuskem.. Díky pane Kingfisher. Překvapení číslo dvě – dáte si lahvinku vody, džusu, nebo raději pivo ? Jsme Češi, jasně že pivo :-) ve městě jsme si ho už nedovolily vzhledem k jeho ceně. Jsme spokojeni.
Tedy než do překvápka číslo 3, který nás čeká před mezipřistáním v Dillí. Buďto si pilot dal taky pivo, nebo letěl poprvé, protože takovéto „protřepat, nemíchat“ jsme snad ještě neměli. Asi poprvé jsem slyšel vřískat skoro celé letadlo. Vlétali jsme do deště a letadlo se propadávalo o desítky metrů, pilot nejdřiv zpomaloval, pak zrychloval jako blázen, zase propad.. Lenka se mě ptá, jestli je normální, aby se to křídlo až takhle prohýbalo :-) Chápejte, že neletíme poprvé, už máme za sebou desítky přistání i těch adrenalinovějších, ale toto byla prostě „rozkoš“ – děkujeme pane Kingfisher.
Lenka:
Mě docela vyděsil přístup Nepálců nebo Indů nebo co to bylo, kterých s náma letělo plné letadlo. To vřískání jak popisuje Peťa nebylo totiž vřískání, ale euforický smích. Co propad, to salva smíchu. Jsou to blázni či co?! Největší výbuch smíchu přišel potom, co se rozsvítil nápis Emergency exit u bočních nouzových východů a šipka směrem k němu. To si dělají prdel?!!! A to křídlo se fakt hodně prohýbá... :(
Šestihodinové mezipřistání v Dillí probíhá jak na drátku, zaplaťpánbůh tu mají pohodlné sedačky a k nim podnožky, takže balíme rovnou dvojpodnožky dvě, přisouváme k sedačkám a máme postel. To se to leží! Aspoň trochu jsem si chrupla (i přestože o dvacet metrů dál u velké plazmové televize fandila miliarda Indů svému týmu ve finálovém kriketovém zápase s loňským vítězem Srí Lankou). V 11 večer už sedíme v přípoji do Hongkongu a dostáváme další několikachodové jídlo a džusy. Lepším letadlem jsem asi zatím neletěla. Na sedačkách před sebou máme každý svůj LCD monitor, ovladač, výběr z 50 nejnovějších filmů, pak nějaké elektronické hry, hudba, prostě cokoliv co si člověk může přát. Paráda! Chtěla jsem jít spát, ale teď nevím, na co se mám jít dívat dřív... :) Po druhým filmu vybaluju deku a polštářek, klapky na oči, špunty do uší (všechno jsme tu dostali, dokonce i červené fusekle Kingfisher, kdyby nám byla zima na nohy :)) a hodinku pochrupuju. Pilot hlásí, že zbývá půlhodina do přistání. Jsem dead. Tak to zas bude nadoraz... Pocit, že jste skoro nespali a máte před sebou náročný a dlouhý přesun čímsi a kamsi, aniž byste věděli přesně čím a kam, a to ještě ve velkoměstě jako je Hongkong, není moc příjemný.
replicas de relojes
