Čína - Chengdu
Den 64 – Den 65
Do oběda vyspáváme, obědváme a přesunujeme se do vlaku. Po 26hodinách, s prdelí otlačenou ze všech stran a znudění pomalu utíkající cestou přijíždíme z Guilinu do Chengdu.
Tady nám Čína poprvé ukazuje své záporné stránky. Nedaří se nám najít hotel. Není to snad tím, že by tu žádné nebyly nebo že by byly moc drahé. Jen prostě 98% hotelů neubytovává cizince. Příčina je nám nejasná. Těžko říct, zda je to tím, že na recepcích hotelů neumí nikdo ani slovo anglicky, nebo zda na ubytovávání cizinců potřebují nějaká zvláštní povolení...
Výsledek je tedy takový, že po 3,5 hodinách se vracíme k prvnímu hotelu, do kterého jsme vkročili a který jako jediný v širém okolí byl ochoten nás přijmout, ovšem za dvojnásobek toho, co obvykle za noc platíme... Byly tu sice náznaky, že se nám něco levnějšího podaří sehnat – ujala se nás nějaká naháněčka, která uměla anglicky celá 3 slova a snažila se nám s hledáním pomoct, samozřejmě za provizi. Její hotel jsme ale po shlédnutí odmítli a ona nám pak psala pořád něco v čínštině na papírek a ptala se nás, jestli jo. Těžko říct, co to bylo... Bylo očividné, že čínsky nerozumíme, přesto paní neúnavně psala a psala a ptala se nás.... Peťa si z ní pak už dělal prdel a pod její otázku jí jako odpověď namaloval řádek nesmyslných znaků jako zavináč, smajlík, procenta atd. Paní vytřeštila oči a dala pokoj...
Takže je už skoro večer a konečně se stěhujeme do pokoje. Aspoň, že cena odpovídá kvalitě. Náladu mi hned spraví fén v koupelně, který celou cestu postrádám :) Ovšem nefunkční – zase jen rekvizita... Ach jooo...
Spát jdeme brzy, ráno zase brzy vstáváme.
Den 66
Budíček. Snídaně. Taxík. Poprvý v životě jsme stáli frontu na taxíka :) Před nádražím, kde jsme nastupovali, je totiž takový nával lidí přijíždějících do Chengdu, že pokud chcete taxikem, musite vystát několik desítek metrů dlouhou frontu. Vepředu stojí policajt a organizuje nasedání cestujících do taxíků ve třech řadách. Jde to rychle. Taxikář si nevybírá, nebrblá, prostě někoho nafasuje a toho musí svést. S taxametrem, což tady vychází dost levně, ne bez něj za několikanásobek ceny.
Řidiče máme veselého. Ptá se nás odkud jsme a když odpovídáme, hrdě poklepe na svoje auto – Volkswagen – že to je od „nás“. Těsně vedle. O půl hodiny později nás vyhazuje 10km za městem, kde je jedna z nejznámějších pandích rezervací na světě Panda Breeding Research Base . Už se těšíme. V životě jsme pandu neviděli a za hodinu má být ranní krmení, kde jich bude spousta.
Mezitím si děláme procházku po části rezervace, kde mají být o dost menší pandy červené – taková medvídko-kočka. Pár červených kožichů s huňatým pruhovaným ocasem vidíme, jak se snaží vyškrábat na stromek tloušťky mého malíčku. Je to odvaha - když uvážíme, že některé kousky tu musí mít dost přes 10kilo :) Jedna z nich je neúnavná a i když se pod ní proutek zohne už po šesté, pořád se ho nechce vzdát a snaží se pověsit všema čtyřma aspoň na ten zohlý konec :) Po třetím pokusu se konečně pouští a vztekle oběhne dvě kolečka kolem blízkých stromů, jakoby tím chtěla zhubnout. Teď to jde zkusit znovu. Ne, tak moc asi nezhubla, visí na konci zohlého stromečku sice všema čtyřma, záda má ale na zemi :)
Za chvíli začíná krmení pand velkých, takže se přesouváme. Tři pandy už naučené netrpělivě čekají u kraje svého teritoria až dostanou pravidelnou dávku ranního bambusu. Hned, co se přiveze, vyvalí se každá u jednoho z trsů na záda a vleže hltají jeden bambus za druhým jak na běžícím pásu. Takhle rychle nepracuje ani skartovačka na papír. Jakoby to byla nějaká soutěž v pojídání – kdo toho víc sní, pro toho extra bambus zdarma! Krmí se jen mladým bambusem, který nejdřív třemi kousnutími zbaví tvrdé „slupky“ a baští jen dužinu uvnitř. A ten styl!!! Takový nemá ani Barney ze Simpsonů, který mi je hodně připomíná. Vyvalení na zádech, bambus si loupou na svoje vypapané huňaté černobílé bříško, prostě pohoda...
Přecházíme k části, kde další dvě pandy čekají na krmení. Jedna z nich je nedočkavá hodně, naspeedovaná běhá sem a tam a předvádí nám jeden špl na strom za druhým. Na jednom stromě si málem zapomněla zaklíněný zadek. Pak si sedá na zem a začíná hladově okusovat nějaký kvetoucí strom. Moc jí asi nemrďas*, protože to všechno plive zase ven. Bambus je holt bambus. Konečně dostává svůj příděl a může se do toho s chutí opřít.
______________________________________________
*protože se Peťa při čtení tohoto článku divil, co je to za sprosté slovo to „nemrďas“ a kamarád Mara Vavřík se mě taktéž zeptal jestli je to od slova „mrdat“ nebo od slova „ďas“, tak pro všechny ty ubohé duše, které nemají to privilegium být z Jeseníku dodávám, že to znamená „nechutnat“!
______________________________________________
Nejhezčí a nejroztomilejší část nás čeká na konec. Malá panďátka :) Čtyři huňaté kuličky si rozdávájí zrovna dopolední tréninkovou bitku, válí se po trávě, dovádějí u napajedla. Vedle spí další dvě, trochu starší, vysoko na stromě. Vypadají jako pověšený kožich na prádelní šňůře, hlavička ledabyle leží na větvi, pacičky plandají ve vzduchu.
Jsme nadmíru spokojení. Viděli jsme víc, než jsme čekali. Chvíli ještě pozorujeme krmení pand červených a páva, který jim vždycky ve chvíli nepozornosti uďobává z misky a pak se vracíme do města. Jedeme busem, ačkoliv nevíme kterým. Zas ty jejich hnusný klikiháky – člověk pak ani nepřečte názvy stanic. Nějaká paní na nás posunkuje, že máme jet tímto a tak to zkoušíme. V půlce cesty nám zas radí jiná, že máme přestoupit na jiný a tak přestupujeme. Šlo to překvapivě snadno a za 10Kč (protože autobusáci si neuměli říct každý o víc jak 5korun) jsme oba zpátky u hotelu.
Obědváme v KFC (neb čínských nudlí už jsme přejezení) a pěšky vyrážíme k Manjushri Monastery. U vstupu potkáváme další skupinku Slováků s českým průvodcem. Chceme prohodit pár slov, ale pan průvodce se chce především pochlubit, kde už všude za život byl a kolikrát a jak je na to pyšný a tak po 10min jdeme o dům dál. Vevnitř chrámového komplexu je útočiště pro umělce a jak se zdá i jakési relaxační centrum. Jedna skupinka tu hraje v čínském altánku něco jako vrchcáby, druhá se v jiném kochá zpěvem ptáčků v zavěšených klecích. Rybníčky jsou plné ryb, živých i mrtvých, želv, živých a taky žab velkých a stejně hezkých jako kraví slezina. Překrásný chrám zdobený čínskými motivy a před ním desítky pečlivě pěstovaných bonsají. Pod střechami domů s typickou prohnutou čínskou střechou se učí lidé hrát na hudební nástroje nebo kaligrafickému umění. Ideální místo na odpolední procházku.
Vracíme se na hotel pro bágly a míříme na nádraží. Za hodinu nám jede vlak směr Xian, tentokrát jenom trapných 15hodin. Vzali jsme si lístky na lepší třídu Softsleeper a tak se i těšíme :) Už na nádraží nás překvapí speciální „waiting room“ pro lidi s touto třídou. Máme luxusní čekací místnost plnou širokých kožených křesel, zdarma kávu a čaj, spešl záchody, kde je i toaletní papír! :)
K záchodům v Číně bych měla malou poznámku. Záchody tu nejsou obecně valné úrovně. Teď nemám na mysli, že jde o záchody turecké. Včera jsem třeba byla na záchodech, kde chyběly ke kabinkám dveře. Nemusím vykládat, že soustředit se na konání potřeby, když naproti vám dřepí jiná babka a vyvalí na vás... ... nooo... prostě úplně všechno, není moc jednoduché. Zvláštní je, že Číňani se v tomto ohledu nijak nestydí a ještě si do toho s vervou zaserou. Druhá věc je, že když jdou na velkou a podotýkám dvěře u záchodu tam jsou, stejně začnou splachovat až když otevřou dveřou ven. Asi chtějí, aby ostatní viděli, jací jsou to pašáci, že udělali takovou hromadu. A někteří prostě nesplachují vůbec. - Jen malá odbočka.
Vlak je v pohodě. Místo obvyklých 6 lůžek v kupé jsou tady jen 4, širší a o dost lépe vypadající, máme víc prostoru a co nás těší nejvíc – i zásuvku :) V kupé jsou s námi dva pánové středních let. Jeden začne nasávat hned jak kolem poprvé projde prodavačka s pitím a prodá mu flašku, druhý je tichý a nenápadný – ideální spolucestující. Co nás trochu začíná vysírat je náhodné „trhání a škubání“ vlaku, kdy mi pokaždé pomalu spadne notebook z klína. Uvidíme, jak se v tomhle bude spát...
