Den 84

Ponorka ve Vietnamu

Čtvrtý den na ostrově CatBa se nám zcela nečekaně přihodilo něco, o čem se mezi cestovateli moc nemluví (snad aby to neubralo lesku na jejich cestovatelské úžasnosti :))– ponorka – a nemyslím tím Kursk. Být jenom spolu několik měsíců v kuse, 24hodin denně je asi stejně přirozené jako  blonďaté vlasy na Vietnamcovi u nás v hotelu.  A ač se nám to zprvu nezdálo vůbec těžké, ponorka přišla i na nás...

A nešlo jen tak o nějakou přeháňku. K původnímu důvodu, který si teď (jak už to bývá) stěží aspoň jeden z nás dokáže jasně vybavit, se přidalo několik hodně špatných zpráv z domova, což dodalo naší hádce na síle a vznikl hurikán o síle větší než americká Katrina. A trval dlouho. Hádali jsme se celé hodiny, hádali jsme se věčnost. Venku za oknem se vystřídala všechna roční období, zatímco jsme se hádali. A pak se to stalo. Zcela vyčerpaní jsme v afektu koupili letenky domů...

Den 85 - Den 87

Jak jsme tři dny rušili letenky domů

Hurikán je pryč a tak zůstává otázka, jak nejlíp napravit škody. Hned píšeme mail ruské letecké společnosti Aeroflot, že zakoupené letenky chceme zrušit a pokládáme věc za vyřízenou. Jdeme strávit rekonvalescenční den na pláži. Cestou zpátky zjišťuju, že můj milášek, zrcadlovka Canon, fotí jen samé černé obrázky. Tak to je fakt výbornej týden!!!

Samozřejmě, tím to nekončí. Doma už na nás čeká mail z Aeroflotu, že letenky online neruší. Musíme osobně na nejbližší pobočku, která je v Hanoji. To jsme si teda pěkně nasrali do hnízda!!! Takže zítra se místo přesunu do Hue vracíme zpátky do Hanoje. Fuck!!!

Ráno nastupujeme na bus a jedeme do přístavu, kde na nás čeká už rychloloď do HaiPongu. Odtud nás pak bere autobus přímo zpátky do Hanoje. Jsme naštvaní, ale doufáme, že letenky zrušíme ještě dnes a rovnou vyrazíme nočním busem do Hue. Velký omyl!!! V Hanoji vylézáme na autobusáku, samozřejmě na opačné straně města než potřebujeme. Je už celkem pozdě, a tak jde o čas. Bereme taxíka a snažíme se mu vysvětlit, že kdyby si zahrál na film „Taxi, taxi“, vůbec by to nevadilo.

O 10min později stojíme v zácpě. Doprdele práce!!! Do pobočky Aeroflotu dorážíme samozřejmě po zavíračce. Jako na potvoru nemají otevřeno ani v sobotu ani v neděli, takže v Hanoji, jak se zdá, zkejsneme do pondělka. Další velkej omyl!!!

Naproti pobočky stojí další velká budova s nápisem Aeroflot a tak nás napadne jít se zeptat ještě tam. Na parkovišti před budou zastavujeme poslední odjíždějící zaměstnankyni. Je pátek večer, už se asi vidí doma. Přesto se s náma a svojí kamarádkou, která umí dobře anglicky, vrací zpátky do kanceláře, kde se jí snažíme vysvětlit náš problém a prosíme jí, zda by náš let nemohli nějak zrušit. Nemohli. Pravděpodobně tu dělají všechno, jen ne letenky. Ale nabízí nám, že zavolají na ruskou centrálu Aeroflotu a můžem se tam s nima zkusit nějak domluvit. Peťa volá. Letenky nám nezruší ani telefonicky. Navíc nám potvrzují, že v pondělí a úterý je ve Vietnamu státní svátek a pobočka Aeroflotu, kde by nám to mohli vyřídit, bude otevřená až ve středu čtvrtýho.  Zároveň se dozvídáme, že za zrušený let nám vrátí peníze jen tehdy, když let zrušíme před datem odletu – tj. třetího. Jsme regulerně v prdeli. Nedá se nic dělat. Dostáváme ještě telefoní číslo na pobočku Aeroflotu do Prahy, tj. druhá možnost, kde se dají letenky zrušit – za předpokladu, že tam někdo přijde s kopiemi našich pasů a kreditní karty a bůhvíčímještě. To nevypadá moc slibně, protože nás nenapadá nikdo, koho bychom tam vyslali. Tonoucí se stébla chytá a tak si bereme ještě telefonní číslo na paní z nyní zavřené hanojské pobočky Aeroflotu a v duchu už si sepisujeme scénář, který ji vyložíme, až se ji budem pokoušet ukecat, aby za úplatu přišla extra kvůli nám v pondělí do práce a letenky nám zrušila.

Unavení a naštvaní hledáme hotel, což se nám asi hodinu a půl nedaří. Jak už jsem psala dříve, Hanoj je dost drahá v tomto směru. Nakonec berem taxíka a musíme jet do jiné čtvrti, protože v té nynější je to prostě bez šance... 10min a bydlíme. První úleva. Volám do českého Aeroflotu. Je tam nějaký sympatický maník a radí mi, že v neděli letí z Hanoje do Moskvy letadlo, a tak na letišti určitě někdo z Aeroflotu bude. Máme to zkusit tam. Tak jo. Co nám zbývá. Je to asi poslední reálná možnost, jak letenky zrušit. Naštvaní sami na sebe jdeme spát.

Je sobota. Vstáváme bez nálady. Máme „volný“ den a tak ležíme v posteli a sjíždíme druhou sérii How I met your Mother. Po obědě vyrážíme ven pokusit se nechat aspoň opravit náš foťák. Peťa ho měl už na pokoji rozložený a zjistil, že je tam ulomený jeden „čudlík“, který při zmáčknutí spouště drží druhé zrcátko. Asi únava materiálu. A přitom zas tak moc nefotím! (ironie). Takže pohotově vyrobil z kousku drátku nový. Nicméně, potom, co foťák dal znova do kupy, nějak nejel. Doufáme v to, že na tom mají zásluhu dva drátky, které vedly k externímu blesku (který nepoužívám) a které musel Peťa odpojit, aby šel foťák vůbec rozložit. Nedává to sice moc smysl, ale kdo se vyzná v zrcadlovkách, že? Prostě doufáme... Doufat je snazší, než vypláznout 15tis za nový foťák.

První věc, která se daří. Našli jsme prodejnu s jetýma foťákama, kde mají páječku. Klučina za prodejním pultem není proti, abychom si ji půjčili a jak nevěříme svým očím, je to zadarmo :) Zatímco Peťa demontuje foťák, čekám venku vedle skupinky Vietnamců popíjejících čaj. Chválí mi tetování a hned dostávám taky příděl čaje. Anglicky moc neumí, ale přesto se nestydí a jsou přátelští jako ještě nikde. Věc, která vám zvedne náladu :)  Vevnitř Peťovi zatím pomáhá prodejce s opravou, protože v tom má větší praxi a šikovnější prsty a pak nám ještě dává foťák hbitě dokupy.  Poprvý to rozhodně teda nedělá, součástky zapadají do sebe jako skládačka rychlostí blesku. Koukáme na to jako čumilové na bouračku. Zapínáme foťák. Funguje!!!  No tak to snad není ani možný, že funguje!!! Hýkáme radostí a společně s námi i skupinka „čajařů“. Hned cpeme prodavačovi peníze. On ale nic nechce. Po šesté neodbytné otázce „How much?“ si ostýchavě bere asi 40Kč a září od ucha k uchu. Přesně tohle jsme potřebovali – aspoň jednu dobrou zprávu. Nějaké to foto najdete zde.

O pár ulic dál kupujeme lístky na zítřejší autobus na  40km vzdálené letiště. Letadlo od Aeroflotu letí ráno, takže berem pro jistotu první bus. Zítra budíček o šesté.

Neděle, 7:30. Jsme na letišti. V kanceláři Aeroflotu nikdo není. Doufáme, že ještě přijde a snídáme v letištní kantýně. Máme štěstí. Do kanceláře dorazil nějaký rusák. Posílá mě dolů na odbavovací přepážku, že let nám zruší tam. Na přepážce nás nechávají 20min čekat a pak nás posílají zpátky do kanceláře s tím, že pro nás nemůžou nic udělat. V kanceláři je tentokrát někdo jiný. Vysvětlujeme mu celou naši patálii, ale nechce nám vyhovět. Lety prý neruší, peníze nám nevrátí. Začíná nám docházet trpělivost. Znova a znova mu opakujeme, že je naše poslední možnost a asi na po šesté se konečně uráčí vzít telefonní sluchátko a zavolat kamsi kolegyni. Ta mu bez nejmenších problémů krok po kroku vysvětlí, jak má let v systému zrušit, nechává nás napsat na kus papíru prohlášení o délce jedna věta, že chceme zrušit ten a ten let a vrátit peníze a podpis. Kopíruje pasy a kreditku a za 5min je to hotovo. A to bylo kolem toho cavyků... Spadl nám obrovský kámen ze srdce. Teď jen doufat, že peníze přijdou na účet bez nějakých komplikací. Stalo se. O tři dny později...

Vracíme se zpátky na hotel a na nedalekém nádraží kupujeme jedny z posledních lístků na noční vlak do Hue. Už odtud chceme být pryč a dostat se do normálního pohodového režimu. Prostě  zase cestovat!!!