Den 89

Vlakem třídy SoftSeat přejíždíme z Hue do DaNangu. Je poledne. V okruhu tří kilometrů kolem nádraží není žádný hotel pod 25USD na noc. Získání této cenné informace nám stálo asi 3hodiny chození. Nakonec dostáváme tip na hotel, který by měl být cenově příznivější. Bereme taxíka a za chvilku vystupujeme přímo před ním. Ukazuje se ale, že není tak levný, jak měl být, navíc pokoje jsou bez oken, k čemuž jsme si za replique montre poslední měsíc vypěstovali silnou averzi. Když není v pokoji okno, člověk nemá přehled, kdy je den a kdy je noc, ráno nevstává, vlastně...  - vůbec  nikdy nevstává... Takže hledáme dál. Zaplaťpánbůh hned vedle je jeden solidní  (zdánlivě).

Je pět odpoledne, takže už nemá smysl nic moc podnikat. Co je bomba je, že na pokoji je úplně nová vana. Takže já mam program jasný :) Po třech měsících vana!!!! Skvělé, skvělé, skvěléééé!!! S lýtkem, které jsem si včera docela slušně popálila od nezakrytého výfuku motorky stejně už dál nedopajdám. Peťa ještě vybíhá ven koupit něco k jídlu. Vrací se za půl hodiny s širokým úsměvem na tváři. V jedné ruce igelitka plná jídla, v druhé načančaný dort.  Prý našel samoobsluhu, kde dávájí jídlo skoro zadarmo a vedle pekárnu, kde prodávají dorty asi za 60Kč. Takže dneska se budou doplňovat zásoby cukru :)
P: Večer jsme totiž museli oslavit 6ti tisícého návštěvníka našich stránek, taky tři měsíce na cestě, takže dort byl zasloužený.

Den 90

Dnes máme v plánu největší „atrakci“ DaNangu, a tou jsou Marble Mountains (=Mramorové hory). Jde o pětici kopců (celých z mramoru) tyčících se na plošině za městem. V Marble Mountains se nachází několik chrámů a především ne jen tak ledajakých jeskyní.

Půjčujeme motorku a už frčíme. Za půl hodinky jsme na místě. Dole pod horami je řada kamenických dílen, kde zruční kameníci tesají z kusů mramoru křivky lvů, mořských panen, koňů, Budhů a kdovíčeho ještě, lecky v nadživotní velikosti. Jde nám z toho hlava kolem. Tolik precizní práce soustředěné do jednoho místa? Unbelievable!!!

Vybíráme si jednu z hor a nahoře navštěvujeme pagodu. Jedna z mnoha dalších... Co ale nezapomeneme nadosmrti je série asi pěti nebo šesti jeskyní nacházejících se na vrcholku hory kousek vedle sebe. Nejdřív mě bolí noha a tak procházíme jen tu první a dál se jde Peťa podívat sám. Za chvíli je zpátky a táhne mě, že to prostě musím vidět „aj kdyby mě ta noha měla upadnout“. Že je to jako ze cheap football jerseys scince-fiction. Jsem zvědavá a natěšená, co z toho bude :) Po bolestivých 100 schodech vstupujeme do největší z jeskyní. Ve stropě je několik otvorů a proniká sem jimi polední slunce. Opravdu, science-fiction. Válce pronikajícího světla vypadají, jakoby sem jimi měl být každou chvíli někdo teleportován. Anebo že sem každou chvíli sestoupí Ježíš a požehná nám. Krom toho je v jeskyni vybudován chrám, oltáře, vytesané sochy. Opravdu to tady působí velmi mysticky. Z fleku by se tu mohl natáčet další díl Indiana Jonese.

Jižně, nedaleko Marble Mountains objevujeme luxusní písečnou pláž, kde není ani noha. Jen rybáři tu zanechali své kruhové loďky. A tak si tu dáváme pauzu. Peťa vbíhá do moře, já zkoumám brouka, co byl zrovna vyplaven na břeh. Jeden z těch pěkných neplánovaných okamžiků :)

Petr:  Je čas na oběd. Po pobřeží se vracíme na sever do města a nacházíme zapadlou „rybářskou“ restauraci. Prohlížíme si akvária se „zásobami“ jídla a přesto, že nás tak trochu láká vyzkoušet murénu, nebo další exotický mořský plody, volíme nevinně vypadající rybky. Domluva je trochu komplikovanější, na anglicky mluvící turisty tu moc zvyklí nejsou, ale přesto nakonec dostáváme na stůl pořádný hrnec, ve kterém mezi spoustou zeleniny plavou i napůl přeřízlé rybky.Koukáme na to, oni na nás. Moc se tady s tím teda nešušní. Prostě se ryba rozpůlí a šup s ní do hrnce, nebo na pekáč. Takže pojídání pak nebyla taková slast, když si člověk musel dávat bacha nejen na kosti, ale taky na nechutné vnitřnosti. Jinak moc dobré.

Dobili jsme energii, a tak ještě pokračujem dál po pobřeží, v dálce se totiž leskne něco podezřelého a taky vykukuje silueta velkého mostu. To něco blýskavého se ukazuje jako obří socha stojícího budhy, který by sám o sobě nebyl až tak zajímavý, nebýt areálu, ve kterém stojí. Spousta jezírek s lekníny, kolonády perfektně propracovaných soch, všude dokonalé bonsaje „obřích velikostí“. Nádvoří mezi budovami v areálu je místo jako stvořené pro relaxaci. Všudypřítomní draci tomuhle místu dávají tu správnou atmosféru.

Je už pozdě a jsme k smrti utahaný, takže se vracíme na hotel, dáváme denní dávku dortu a spokojení zaplouváme do peřin.

Den 91

Do oběda vyspáváme a pak nás čeká nemilé překvapení. Donesli nám zpátky věci z prádelny, ovšem vyprané nejsou, smrdí ještě víc a světlé věci jsou všechny obarvené, hlavně na růžovo. Dole na recepci po nás chtějí samozřejmě za prádelnu zaplatit, to bysme ani nebyli ve Vietnamu. Naštvaná až do morku kostí jsem odhodlaná se tam s ním hádat, dokud mi všechny ty zničené věci nezaplatí. Tohle už se ani nedá  nosit. Hodina pryč a stále jsme se nikam nedostali. Pán z recepce uznává, že všechny naše hadry smrdí „like a shit“(donutili jsme ho čichnout k fuseklím, který byly v prádelně taky :)) a souhlasí, že mi asi čtyři trička, která to odnesla nejvíc, zaplatí. Stále chce ale zaplatit vysokou částku za vyprání. To asi upadl na hlavu!!! Další půlhodina v háji a zase žádný posun. Nic, nebudem tady stát celý den. Nasraně mu na recepční pult fláknu částku, která je podle mě správná – tj. platba za pokoj mínus zničené věci a jdem pryč. Žádnou prádelnu platit přece nebudem!!! Pán za náma nevěřícně kouká, ale nadělat nic nemůže, jsme v právu.

Aniž by nám to nějak pokazilo náladu (už jsme přeci jen zvyklí), jdeme na oběd a pak ještě na kafčo. Vyčkáváme do tří hodin, kdy mám mít vedle v obchodě hotové svatební šaty. Paní mi je tam od včerejška přešívá na míru. A je to tady - padnou jako ulitý!!! A jsou nádherný!!! Mám obrovskou radost, Peťa taky :) Platíme za ně směšných 1000Kč a obě strany září od ucha uchu. Pro ně i pro nás kauf a událost století :)

Za hodinku nás má vyzvednout taxi a odvést nás na autobus do Nha Trangu. Místo toho přijíždějí dvě motorky. Proč ne? :) I s báglama nás každý jednoho nakládají a už se jede. Za půl hodiny měníme motorku za lůžkový autobus. Tak v tom jsme teda jeli poprvý - a doufám, že i naposled :) Čtrnáct hodin mačkání se na lůžkách o šířce 40cm. Navíc jsme nafasovali „zadní pětku“, kde nás v tom horku ještě víc přihříval motor. Paráda! A vůbec nejlepší byly momenty, kdy řidič zatroubil a prudce zabrzdil a člověk si proti své vůli v polospánku sedl nebo třískl hlavou do okýnka. Žůžo! Fakt doporučujeme!!! :)