Den 101

Na dnešním programu máme prohlídku Saigonu. Až doteď jsme vůbec nezaregistrovali vietnamský komunismus. Po návštěvě Saigonu a hlavně místní chlouby - Paláce nezávislosti - se vše změnilo. Ty všudypřítomné srpy a kladiva a komunistické hvězdy na červených vlajkách opravdu nešlo přehlídnout.

Palác nezávislosti je krásná moderní budova. Dojem trochu kazí ty dva tanky s komunistickým logem před ní a tázavý pohled v nás vyvolala také tabule u pokladny, kde prosili návštěvníky, aby do budovy nenosily bomby a miny. Běžně jich sebou pár máme.

Dříve palác sloužil prezidentovi a reprezentačním účelům, dnes už spíše jen turistům. Spousta sálů ke schůzím, ložnice, knihovna, „hrací místnost“, kino a divadlo v jednom, heliport... To, co máme každý doma... Nuda. Před každou místností stojí funkční mikrofon sloužící průvodcům, a tak jsme si prohlídku paláce trochu zpestřili. Nejdříve Peťa velmi nesměle zahlásil: „Emergency calling: There is a fire in the building“, což bylo naštěstí tak potichu, že to snad ani nikdo neslyšel. Další už ale bylo na plnou hubu a přišlo jako rána z čistého nebe. Jen si tak prohlížím další ze sálů a odkudsi z druhé strany, kam nevidím, slyším známý hlas pronášet odborný výklad o paláci: „On your right side there is a fucking room and on your left side there is also a fucking room“... Nikdo neměl žádné námitky :)

Další zastávkou byla pagoda Chua Phuoc Hai. Další z mnoha. Tato ale vynikala pěkným světlem, jež pronikalo dovnitř ze stropních okýnek. patek philippe replica watches

Co si ale budem ze Saigonu pamatovat nejvíc, je bezpochyby návštěva Válečného muzea, které mapuje „Válku ve Vietnamu“, jak je nazýváná ve světě nebo chcete-li „Americkou válku“, jak se jí říká tady. Tohle muzeum bylo... nooo... ani proto nemohu najít vhodná slova... hodně drsné. Slabším povahám tu u mnohých fotek tekly slzy po tvářích. Všichni měli nejnovější zrcadlovky, ale nikdo moc nefotil... Když pominu několik výjevů z Indie, ještě jsem nic tak hnusnýho neviděla, nečetla, neslyšela... Visí tu spousta fotografií, kde se američtí vojáci chlubí skalpem nějakého Vietnamce. V mysli mi uvízlo foto, na níž se jeden Američan hrdě fotí s cárem vietnamského těla, po výbuchu jedné z nášlapných min. Faktem je, že v této válce byly zabity 3 miliony Vietnamců, ale celé 2 miliony z toho byly civilisti, hlavně ženy a děti. Jsou tu podrobně zmapovány desítky případů, kdy americké elitní jednotky vyhladili celé vesnice civilistů, fotky. Fotky, jak jsou mučeni lapení členové Vietcongu. Fotky, jak dítě prosí amerického vojáka, aby nezabíjelo jeho otce, fotky postřílených těhotných žen, které se jen s rancem na zádech snažili po polní cestě uniknout bombardování. Fotka malého chlapce, kterého postřelil Američan a který se přesto snaží pod svým tělem ukrýt mladšího bratra. Fotka jeho mrtvého mladšího bratra. Fotka, fotka, fotka... Mnohé fotky obyvatel těsně před jejich smrtí. Každý předmět v muzeu má svůj tragický příběh, za každým je několik mrtvých. Je to tady šílené, jedno velké „pohřebiště“.

Celé jedno oddělení muzea je věnováno Agentu Orange. Agent Orange byl krycí název pro prudce jedovatý dioxin, který Američani plošně shazovali na Vietnam. Celkem během války použili 72 milionů litrů různých dioxinů. 85gramů Agenta Orange přitom dokázalo usmrtit 8milionové město. Brutální fotky lidí zasažených tímto jedem nám pohnuli myslí i žaludkem, stejně jako embryo postižených siamských dvojčat naložené v lihu. Dodnes je ve Vietnamu spousta dioxinu v půdě a dodnes se stále rodí silně postižené děti.

Všechno v muzeu je tak skutečné. Člověk se nedívá na ty vystavené bazuky, samopaly, miny jen jako na předměty... tady to vidí se všemi důsledky. Z muzea nevycházíme zrovna s úsměvem na tváři...

Spravujeme si náladu na saigonském tržišti a vracíme se na hotel. Začíná se stmívat a my zatím nikde nenarazili na prodejnu s notebooky – před dvěma dny nám totiž totálně prdl nakřáplý display a černá skvrna nyní zabírá polovinu až dvě třetiny obrazovky, podle nálady. S tím už se nedá pracovat, a tak sháníme opravu nebo nový kus, ještě se uvidí. Kdybychom déle nepsali, je to proto, že nemáme na čem...

Dáváme si večeři a dvě piva a razíme koupit lístky na autobus a loď na zítřejší výlet po řece Mekong. Náš poslední den ve Vietnamu. Achjoooo :(

Den 102 - Petr

Dnešní den jsme se trochu rozmazlili a zaplatili si za 10USD kompletní výlet all-inclusive. Ne ale zas tak moc, jak by někoho mohlo napadnout. Ono se totiž na některá místa někdy nedá dostat výhodněji, než v malé organizované skupince. Mě osobně potěšil nejvíc styl, jakým to probíhalo – zastávka – něco k snědku – zastávka – něco k snědku -  .. atd. :-) Ale pěkně popořadě.

Po asi dvouhodinové jízdě ze Saigonu k řece Mekong jsme spolu se čtyřmi Španěli a dvěma Japonci nastoupili do loďky, která nás provezla po řece Mekong - kolem chovných stanic na ryby a pak na první ostrov. Tady nás čekala ochutnávka první místní speciality - medového čaje spojená s ukázkou chovu včel, což asi Španělé ještě neviděli podle jejich reakcí :-). Pro nás to sice není nic nového, ale i tak byl zážitek zabořit prst mezi roj vietnamský včel a líznout si medu přímo z plástve. Po této "unavující" :) pasáži jsme měli přichystáno další občerstvení v podobě stolu plného nejrůznějšího ovoce, které se tu většinou pojídá spolu se směsí koření – např. ananas se směsí soli a chilli, a je to výborné. K tomu všemu nám ještě přišli zahrát a zazpívat místní domorodí umělci, takže si všechny smysly přišli na své. Po jídle nám ještě průvodkyně ukázala dvě asi metr a půl dlouhé mláďátka krajty, která sem připlavala po Mekongu. Prý má ráda kuřata a prasátka, ale lidi ne, takže nebyl důvod se jí bát. Lenka neodolala a pomazlila se s ní, když se jí omotávala kolem krku :-)

Prohlídka prvního ostrova pokračovala splavováním uzoučké říčky. Nastoupili jsme do ještě menších loděk po čtyřech a proplouvali skrz nepropustný prales „vodních kokosových palem“ které jsme viděli asi poprvé v životě, jejich plody vypadají jako obří zubaté kyje. Úplně se nám tu vybavil film Cesta do pravěku.

Projeli jsme skrz celým ostrovem a na jeho konci opět měníme loď za větší a po Mekongu se přesouváme k dalšímu checkpointu – Kokosový ostrov. Tam nás čeká prohlídka „továrny“ na kokosové bonbóny. Pod pojmem továrna si představte přerostlou chatrč, kde uprostřed sedí tři Vietnamky a balí už hotové bonbony. První co mě upoutalo byla vůně, asi karamelu, nebo k čemu to přirovnat. To se totiž vařil čerstvě nadrcený kokos. Po asi čtyřech hodinách vaření se z něj opravdu stává hmota podobná karamelu a ta se pak míchá s oříšky, čili, čokoládou.. podle libosti. Samozřejmě nechyběla ochutnávka ještě teplých čerstvě nasekaných kousků a tak jsme se pořádně nacpali, protože to opravdu chutná báječně a hlavně to bylo zadarmo. Samozřejmě tu mají připravený i obchůdek, kde jsme si mohli hotové bonbony koupit. Prodávali se tu nejen bonbony, ale i kokosové víno a taky tu na stole stála nepřehlédnutelná desetilitrová „zavařovačka“ plná hadího vína.

L: Hadí víno je vietnamská specialita. Vyrábí se tak, že se ovoce nechá 6 měsíců kvasit spolu s cca 6 hady a pak se destiluje. Takže to není víno, ale pálenka. A pořádně silná. Po ochutnávce jsem málem grcala, protože na konci mi v puse zůstala chuť těch zkvašených hadů, co byli v zavařovačce. Bleee!

Mě ty místní pálenky chutnají všechny jako něco mezi vodkou a whisky. Co se ale tomuhle hadímu vínu upřít nedalo, bylo to, že v lahvi byly naložení pěkní hadí macci. Ten co na mne koukal uplně nahoře mohl mít skoro metr. Těžko říct, jestli je to opravdu dobré na pleť a potenci, jak říkají místní, každopádně to není nic, čeho bych si musel koupit lahev.

Opět se vracíme k loďce a tentokrát nás čeká jízda říčkou k restauraci hluboko uvnitř ostrova. Připadáme si jako v džungli, na břehu je vidět jan pár metrů do hustého pralesa z bambusovníku a palem... Neustále uhýbáme velkým palmovým listům, které pomalu zarůstají říčku. Po menších potížích, které měl kapitán při otáčení loďky, kdy se mu podařilo šprajcnout napříč říčkou jsme přistáli u nádherné restaurace, kde na nás čekal oběd. Ten tedy nebyl tak bohatý, jaký bychom si představovali, ale nacpali jsme se dost ovocem a kokosovým karamelem, takže nás to nenutilo si přiobjednat jednu z nabízených specialit, jako rybu „sloní ucho“, kobru na másle, nebo želvičku. Skupinka Španělů ale neváhala a objednala hada. A protože to byli celkem pohodoví týpci, naskytlo se nám hned několik příležitostí, které jsme si nenechali ujít. Jednak jsme se zašli podívat do přístřešku, kterému tu říkají kuchyň, jak taková vražda hada vypadá. Nic moc teda, vám řeknu, prostě se v pytli opatrně najde hlava hada, pevně se stiskne a pak se nůžkama ustřihne. Do přichystané sklenice s trochou alkoholu se pak vypustí všechna hadova krev. To je totiž docela žádaná a cenná pochoutka a především afrodisiakum.

Když mi bylo nabídnuto ochutnat ji, tak jsem trochu zaváhal. Ostatní se moc netvářili a čekali až na mne, coby pokusného králíka. Zvědavost nakonec vyhrála. Jak taková kobří krev chutná? Překvapivě jako krev. Ta trocha alkoholu v ní jen decentně překrývá její nezaměnitelnou chuť. Nicméně číšník hned dodal, že dnes večer určitě bude Lenka „lucky woman“ (šťastná žena)  :-) Když to Lenka uviděla, udělala podobný obličej jako když jsme oba před chvílí ochutnávali hadí víno. Krev si sice nedala, ale zato hada ochutnala a prý je to trochu jako kuřecí.

L: Doufám, že teď budu rozumnět řeči zvířat :) Jinak, ta štamprle s krví vypadala a hlavně smrděla fakt odporně, takže i když odmítnu zkusit asi máloco, tohle byla jedna z těch věcí...

Za těch pár kousků masa si tu naúčtovali milion tři sta tisíc (=cca 1100Kč). To se pak není proč divit, že je místním jedno, že had byl těsně před kladením vajíček. Když jsem to viděl, myslím tím ten řetěz vajíček, co donesli ukázat, opět mě napadlo, jestli by ty zvířata chytali, i kdyby za ně turisti neplatily nehorázný peníze...

Po obědě nám zbyla trocha času a tak jsme ho strávili focením „rybiček“, který žijou na břehu řeky v blátě. Mají podivný vypouklý tyrkysově modrý voči a skáčou v blátě tak, že „esíčkovitě“ skrčí ocas a pak se jejím koncem odrazí a jako pružina vystřelí dopředu. Prostě sranda, trochu jako „worms“ z počítačové hry. Pak jsme si taky vyzkoušeli chytit malé langusty v bazénku. Opravdu to rukou nejde, jsou rychlý a silný víc než by člověk čekal.

Finále výletu byla projížďka na kolech po ostrově, mezi palmovými plantážemi. Kol tu bylo na výběr hodně, najít nějaké funkční byl ale oříšek. Já jsem vyfasoval z dálky dobře vypadající „horský“ kolo, s odpružením, kterému nefungovaly brzdy a které mělo řazení, co bez přestání přehazovalo. Po sto metrech, kdy mi navíc upadlo šlapátko, jsem odmítl jet dál a chtěl jsem kolo vyměnit. Průvodce ho vyzkoušel a říká mi, že je to ok. Tak když je to ok, tak si na něm jeď, mu říkám, a beru si jeho zánovní kolo. Nestihl říct ani „fň“ a pak se na mě celou dobu, co jel na „přehazovačkovém speciálu“ díval jako vrah :-)

Po návratu do Saigonu jsme báječně strávenej den šli oslavit do hospůdky nedaleko hotelu.

Fake Watches Online