Den 133

Brzy ráno nasedáme na Samosiru na loď a plujeme zpátky na pevninu. Dnes nás čeká asi 8hodinová cesta z Lake Toba zpátky do Medanu a odtud rovnou do rezervace v Bukit Lawangu. Rezervace Gunung Leuser National Park v Bukit Lawangu je jedním z posledních míst (já myslím, že jedno z posledních dvou – druhé je na Borneu), kde ještě žijí ve volné přírodě orangutani. Od roku 1970 až donedávna tady stála stanice určená k jejich záchraně. Sváželi se sem orangutani, které chovali lidé doma, byli zde učení samostatnosti a vraceli se do volné přírody. Nyní jich v okolních pralesích žije na 7000. Dnes je záchranná stanice již zavřená, všechny kusy byli vráceny do džungle, ubylo turistů, kteří se sem na ně jezdili dívat a sláva Bukit Lawangu poněkud upadla. Zásluhu na tom mají i povodně z listopadu 2003, které v této malé vesničce zabily téměř 3 stovky lidí a zničili většinu hotelů, které již nebyli nikdy obnoveny.

Cesta celkem utíká a jsme překvapení i kvalitou silnice z Medanu do Bukit Lawangu. Na internetu jsme totiž četli, že je to katastrofa, ale že už se našli peníze na její opravu, a tak jsme vyčkávali, jestli je ještě v tak hrozném stavu nebo už opravená. Stihli to právě včas na náš příjezd :) Z Medanu navíc jedeme v minibusu sami dva a tak se rozvalujeme na velkých pohodlných sedačkách a užíváme komfortu, kterého je tady jinak poskrovnu.

Kolem šesté se ocitáme v Bukit Lawangu. Bereme hned první nabídku ubytování asi 50m od místa, kde nás vysadil minibus. Těch 50m znamená cestu přes vratký, provizorně vybudovaný visutý most přes řeku – pravá sumaterská romantika. Těžko po něm přejít jen tak bez ničeho natožpak s velkým batohem, a tak mi ho pro jistotu přenáší jeden z místních zkušených lidí...

Na nic nečekáme a hned po ubytování Peťula domlouvá na zítřek u jednoho z průvodců celodenní trek do džungle za cílem vidět orangutany ve volné přírodě. Obhlížíme okolí, večeříme a jdeme spát.

Den 134

Po snídani nás vyzvedávají naši dva průvodci a připojuje se k ysl replica deutschland nám ještě Australan Mathew, pohodový to chlápek. Džungle a zároveň taky kluzká strmá cestička do kopce začínají hned za naším hotelem. Po dvaceti minutách funíme jako koně po náročném dostihu. Naštěstí je první krátká zastávka. Průvodce nám ukazuje kaučukovník a vysvětluje, jak a kde se nařezává, aby vyteklo co nejvíce „gumy“. Zároveň také zmiňuje problematiku kácení původních pralesů za účelem získání nové plochy pro kaučukovníkové plantáže. Tady v Indonésii je totiž velká nezaměstnanost, a tak lidé zakládají stále nové a nové plantáže (buď ty kaučukovníkové nebo nejčastěji palmové, kde se získává palmový olej), aby vytvořili nová pracovní místa...

Pokračujeme dále a po chvíli vidíme místní raritu. Skupinku opic, které žijí jenom tady. Anglický název Thomas Leaf Monkey, český nemá. Na fotkách je poznáte podle černobílého zbarvení a charakteristické „pankáčské“ chocholky na hlavě. O další půlhodinku namáhavé chůze později nás vytrhne z nepozornosti rachot nahoře v korunách stromů. Průvodce zbystří a už na nás volá, že vidí skupinku gibbonů bělorukých. Paráda,  celkem štěstí je tady zahlídnout. Nahoře jsou dva dospělí a jedno mimčo. Tohle už jsou opravdu velké opice, žádní prcci. Jeden před námi předvádí svou sílu a houpe se větvi pověšený jen za jednu ruku. Pak s velkým křápnutím doskočí do koruny protějšího stromu, který se celý zatřese a mizí v listí...

Ještě ani nestačilo opadnout naše nadšení z gibbona a najednou, přímo před námi nad prošlapanou cestičkou, rozkročený mezi dvěma liánami – orangutan jako kráva. Tedy abych byla přesná – orangutanice. O 15metrů dál visí na stromě její odrostlejší potomek, cpe se listím a kouká na nás tím roztomilým pohledem. Orangutanice nás měří pohledem. Čekáme, co bude. Některé kusy jsou tu prý docela agresivní. Naštěstí se po chvíli otáčí a šplhá do koruny stromu. Mimčo je zvědavější. Ještě chvíli se houpe na větvích kolem nás a pózuje pro foto (škoda, že většina fotek je trochu rozmazaných, v pralese není zrovna optimální světlo). Až mě z toho bolí za krkem... Pak následuje svou mámu...

Trekking pokračuje. Sestupujeme z kopce, průvodce nám na stromě ukazuje stopy od medvěda, který na něj šplhal pro med. Brodíme se potůčkem, šplháme do kopce. Mathew a druhý průvodce si sundávají z nohou několik pijavic. Pak na nás mávají, že na protějším stromě si staví další orangutan svoje dnešní hnízdo. Supeeeer!!! Schovávám se do křoví a pozoruju ho. Listy do pusy, větvičku pak do hnízda :) Fascinující, že si orangutani staví takovéhle hnízdo každý den někde jinde. Není divu, že jsme jich tu už viděli spoustu... Jinak jsou to docela líná zvířata. Za den nedojdou dál než 4km, není je pak tak těžké vypátrat... Dáváme si zastávku a průvodce chystá na zem skromné občerstvení z místního ovoce. Poprvé zkoušíme „passion fruit“ – výborné. Peťa je baští skoro všechny. Po nohách nám mezitím lezou megamravenci.

Jsme už celkem unavení, a tak se rozhodneme tady trekking ukončit. Jeden průvodce jde s námi zpátky, druhý pokračuje s Mathewem do dalšího příkrého kopce. V restauraci pod džunglí dostáváme pozdní oběd a chvíli se kocháme vodopádem za restaurací. Na loďce brodíme řeku a podél břehu se vracíme k hotelu. Spusta děcek tu sjíždí řeku na nafouklých pneumatikách. A vlastně nejen děcek. Rodičové se taky vůbec nezdráhají. Musí to být paráda. Škoda, že za jedno sjetí chtějí 10USD. A škoda, že jsme „bílé tváře“, protože jinak bychom to měli za pár šušňů....

Dáváme sprchu, krátký relax a pak sraz s Mathewem dole v hotelové restauraci. Vypráví nám, jak pokračovali v trekkingu a jedna orangutaní samice na ně zaútočila a pokousala průvodce a pak je ještě dlouho pronásledovala. Toje teda síla. Už nelitujeme zkrácení našeho treku. Společně dáváme večeři a pivo. Měníme zážitky. Pivo. Smějeme se místnímu karaoke. Pivo. Měníme kontakty. Pivo, ...?

Den 135 –Petr

Dnes opět den přesunu. Jelikož pohodlné turistické minibusy odjíždějí jen brzy ráno, pro nás tentokrát v nepoužitelnou dobu, rozhodujem se risknout cestu lokální dopravou. Ač jsme věděli, že to bude katastrofa a byli jsme několikrát varováni jinými cestovateli, jdeme do toho. Před cestou na autobus ještě trávíme volný čas procházkou vesnicí, kolem řeky, kde „raftují“ turisti i místní. Nejvíc nám asi na tváři vyvolala smích muslimská rodinka na pěti nafukovacích pneumatikách. Jen si zkuste představit ženy zahalené od hlavy až k patě v černých hábitech, jak sedí v pneumatice a valí se řekou dolů. Cestičku kolem řeky obsadili prodavači suvenýrů, oblečení, pití, prostě klasika. Naprostá většina zela prázdnotou. Najednou mezi stánky, veliký shluk místních a hlasitá zábava. No jo, skořápky :-)  Lidi sázejí jako o život. Hraje se o co jiného než o cigára. V Indonésii totiž kouří všichni a všude.Když jednomu z přihlížejících nenápadně pošeptám, že je to podvod, ať to nehraje, jen zakroutí hlavou a nechápavě se zamračí. Marná snaha. Vydáváme se zpět na hotel pro batohy.

Mimochodem hmotnost našich hlavních krosen kolísá mezi šestnácti a dvaadvaceti kilogramy – záleží na tom, jestli máme na sobě teplejší oblečení a jak dlouho zbývá do odeslání dalšího balíku domů. Je někdy docela legrace, když se někdo z místních nabídne, že pomůže s batohem do auta, nebo na hotel :-) Už byli i tací, co se málem zřítili k zemi, když jsme jim batoh podali. Mimo dvě hlavní 70ti litrové krosny ještě taháme brašnu se zrcadlovkou a příslušenstvím a taky menší, asi 8kg batoh s notebookem, jídlem, pitím a nejnutnějšíma věcma.

Autobusové nádraží je asi 2km od hotelu, takže volíme tuktuk. Při příjezdu na „nádraží“ už se nám pomalu začíná vytrácet úsměv, který v nás vyvolalo vlající dredové háro řidiče tuktuku. Autobusy a minibusy tu vypadají jako vrakoviště. První spoj do Medanu odjíždí za 15 minut, a minibus z dálky vypadá asi „nejlíp“ z těch co tu stojí. Řidič vyskočí na střechu a chce naše batohy. Nejdřív kroutím hlavou, protože na střeše není vůbec nic, k čemu by se dali přivázat a nechci pak vidět naše věci letět v zatáčce někam do džungle. Dovnitř nám je ale asi nedá, zabrali by místo pro 4 pasažery, takže nám nic jiného nezbývá. Položil je na hladkou střechu a špagátem je převázal přes otevřená okýnka durch vnitřkem auta. Já jsem se pak snažil alespoň připnout přezky batohu ke špagátu.. no katastrofa. Nezbývalo než doufat. Než jsme nasedli, musel jsem ještě vyhnat asi 7mi centimetrového švába, Lenka je namá ráda a já vlastně taky ne.. brr. 

Odjezd v 8mi lidech vypadal slibně. Je tu sice 9 míst, ale to většinou znamená tak 14 pasažérů. V tom jsme se nespletli, protože o hodinu později nás tam sedělo 15. To ale nebyl fake taschen kaufen jediný problém tohotu minibusu. Kromě absence jakéhokoliv větrání, které při každém stání měnilo bus na saunu, jsme taky ztráceli olej, benzín a taky schopnost nastartovat. A stáli jsme častěji a déle než bychom chtěli. První „chcípnutí“ v kopci ještě řidič zachránil nastartováním přes zpátečku, druhé už ne. Takže chlapi z pasažérů vystoupit a tlačit! To jsme zvládli v pohodě. Po dalších 10ti minutách opět stojíme. Řidič kamsi odbíhá a vrací se s olejem a benzínem... takto to pokračovalo asi hodinu, kdy jsme ujeli sotva 20km. Už jsme začali přemýšlet, že vystoupíme a zkusíme zastavit jiný bus, když se podařilo motor „oživit“ asi dvacetiminutovým tůrováním na plné otáčky. Pak, světe div se, jsme dlaší 3 hodiny úplně bez problémů pokračovali do hlavního města Sumatry, Medanu.

L: Já myslím, že jsme na minibus měli docela štěstí. Cestou jsem totiž viděla nejeden stojící porouchaný autobus, jeden dokonce s upadlým kolem. S auty se tu jezdí, dokud se úplně nerozpadnou. Dalším plusem bylo, že v našem vozidle nebylo mnoho kuřáků, a tak jsme nebyli ani moc vyuzení...

V Medanu bereme tuk-tuka a na jeho doporučení jedeme přenocovat do jednoho hotelu. Za stejnou cenu jakou jsme platily v Medanu za noc posledně – tj. 70 000INR – bydlíme v nesrovnatelně lepším hotelu, nedaleko ambasád. Kupujeme v supermarketu nějakou večeři a snídani a jdeme na kutě. Zítra ráno frčíme na letiště a letíme na Jávu.

Foto z Bukit Lawangu zde