Den 156

V 6 ráno vyrážíme na letiště, před osmou nám to letí do Kuala Lumpur. Po dlouhém bádání, jak využít skoro 3 týdny času, než se dočkáme právě zakoupeného, super levného letu z Kuala Lumpur do Melbourne, jsme našli ideální řešení – strávit tuto dobu v našem milovaném Thajsku, tentokráte na jeho jihu. Peťula má za 3 dny narozeniny, a tak není lepšího místa, kde je oslavit. Zároveň máme v plánu si tam trochu odpočinout od cestování :)

V Kuala Lumpur přistáváme po poledni, bereme autobus, který jede do centra. Už to tady známe jak svý boty. O hodinu později vystupujeme z autobusu na jednom z hlavních autobusových nádraží a chceme se dostat do Chinatown, dvě zastávky metrem. Dneska ale metro do této stanice nejede. Divíme se. Pak se dozvídáme, že dnes tady probíhá nějaká demonstrace na protest proti zmanipulovaným volbám. Nejdřív to ignorujeme. Nedá se nic dělat, zkusíme si tam vzít taxíka. Hned, jak se ocitneme mimo hlavní halu, už nás míjí zástup demonstrantů obklopený novináři a policisty. Začíná nám docházet, že půjde o něco velkého. Zastavujeme taxíka. Není si jistý, jestli se dnes do Chinatown dostane, na spoustě míst jsou prý zátarasy kvůli demonstrantům. Nezbývá nám, než to asi zkusit. O 500 metrů dál je konečná. Dál to nejde, za chvíli tudy půjde hlavní průvod. Tak to jsme si teda pomohli!!! Naštvaně vystupujeme z taxíku a chceme se tam zkusit dostat pěšky. Začíná pršet. Pořádně. Náš plán překazí mraky slzného plynu na rohu další ulice.

P:  Před deštěm se schováváme na rohu křižovatky pod stříškou, odkud se nás nejdřív snaží vytlačit policajti, dělající „pořádek“ před davem demonstrantů. Najednou cítím nějké svrbění v nose a tentokrát to nebude koření z pouliční restaurace, ale něco mnohem nepříjemnějšího. Hned vytahuju šátek a podávám ho Lence, ať se toho moc nenadýchá. Sám se snažím dýchat přes čepici, ale ta toho moc nefiltruje. Jediná cesta pryč odsud vede bohužel po větru a tak než jsme se dostali z dosahu slzáku, řveme o sto šest. Míjíme desítky prchajících lidí, novinářů a protestujících. Někteří z nich nás prosí, ať je podpoříme. Což je pro nás v tuhle chvíli jen pro smích. Jsme nas..štvaní a taky utahaní, neseme těžký batohy a do toho nepříjemně prší.. máme toho plný zuby a snažíme se schovat do nějakého obchodu. Ty tu ale všecky zavírají nám přímo před nosem, taky kvůli blížící se vlně vandalů. Stejně tak nás odmítli v prvním hotelu. Až druhý hotel, za rohem, kam se ještě oblak slzáku a zprávy o blížící se pohromě nedonesli, nás bez problému přijímá. Sice je cena přemrštěná, pokoj vlhký, koupelna s plísňovou dekorací, ale tam ven nás teď nikdo už nedostane. Cesta do Chinatownu (=levné ubytování) je navíc zrovna teď nemožná, takže nám ani nic jiného nezbývá. Jednu noc tu přežijeme a zítra ráno rovnou vyrazíme na autobus do Thajska.

P: Ráno naštěstí blokády zmizeli, nadzemka i autobusy začali fungovat normálně. Přesouváme se od hotelu k autobusovému nádraží, kde bychom chtěli chytit nějaký bus směr Penang (ostrov na severu Malajsie).  Jsme sotva 200metrů od nádraží a už nás oslovuje naháněč od přepravní společnosti a jak kdybychom to měli napsané na čele, rovnou se nás ptá jestli jedem do Penangu. O minutu později už sedíme opět v luxusním autobusu pětihvězdičkové třídy. Za tyhle autobusy Malajsii miluju :-)

O dalších šest hodin a dvě otlačené prdele později vystupujeme v Penangu. Nejsme si jistí co dál. Přespat nebo pokračovat? Jsou teprve 3 odpoledne. Zkusíme přespat. Obcházíme tři hotely kolem nádraží, které se pyšní velkými nápisy „budget price“, ceny ale teda moc „budget“ nejsou. Do centra se nám nechce třepat, znamená to výdaje navíc a zítra to samé zase zpátky na autobusák a tak se vracíme a ptáme se, zda ještě dneska jede nějaký autobus alespoň na thajské hranice. Za půl hodiny jede poslední. Tak aspoň něco vychází.

V 7 večer jsme na hranicích. Překračujeme malajskou stranu a ocitáme se na té thajské. Ptám se pána na imigračním, kde si můžem vyřídit víza. Nejdřív, je překvapenej, že víza vůbec potřebujeme, většina lidí má bezvízový styk. Pak se radí s kolegou. Dnes je neděle, prý se víza už nevyřizují. Tak to by mě  zajímalo, co teď budeme jako dělat...  Za rohem na nás čeká minibus s ostatními cestujícími, kteří prošli bez problému. Nakonec se radí ještě jednou a že máme teda jít kamsi dozadu do kukaně, že nám to tam nějaká úřednice vyřídí. Bohužel už nám Čechům zavedli zase pětikilo poplatek za vízum (myslím, že ještě před půl rokem to bylo zdarma), takže ho jdeme s nevolí vyřídit. Ježibaba na přepážce se tváří, jak kdyby zrovna vypila půl litra octa. Žádáme ji o formuláře. Cosi, žvatlá, rozumnět jí není a evidentně je jí to fuk. Neodbytně stojíme a čekáme než nám to zopakuje aspoň trochu srozumitelnou angličtinou. Dává nám formuláře a že prý chce vidět dostatek hotovosti, dále pak zpáteční jízdenku do Malajsie a taky to chce zaplatit v thajských bathech a ne malajskych ringgitech nebo dolarech. Kurňa, hotovost sice máme ale ten zbytek ne. Venku je prý směnárník. Peťa ale nenašel ani směnárníka ani bankomat  a všichni ostatní mu tvrdili, že první je až daleko, zpátky, za malajskou stranou.

Nakonec nás z celé téhle šlamastiky vytáhl náš pohotový řidič. Za drobnou úplatu nám vyměnil prachy a taky nám vypsal falešnou zpáteční jízdenku na jeho autobus. Baba na přepážce se na to ksichtí, ale vízum nám dává. Po půl hodině usilovného razítkování (tak zuřivě a tak moc jsme nerazítkovali ani v mateřské školce) jsme volní a vjíždíme do Thajska. Zvláštní, ale tak nějak příjemný pocit, být zase tu...

Další dvě hodiny posloucháme monolog spolucestujícího budhistického mnicha z Ameriky s řidičem. Pak naše dnešní cesta končí. Jsme ve městě Hatay, kdesi v jižním Thajsku. Náš řidič nás opět nenechává na holičkách a dováží nás přímo před levný guesthouse. Dnes nepotřebujem nic jiného, než postel, takže pokoj za stovku v béčkovém guesthousu je ok. Na ráno domlouváme minibus přímo na Koh Samui a jdeme netrpělivě najít nějakou restauraci, kde bychom ukojili chuťě na thajská jídla. Po cestě zpět ještě děláme nákup v oblíbené sámošce 7-11, ale hlavně na stánku s oříšky, kde kupujem asi půlkilový pytel pistácií. Mňam

Den 157

P: Ranní jízda minibusem k pět hodin cesty vzdálenému přístavu už je pro nás hračka. Řidič je tak laskavý, že si můžeme batohy nechat v autě, zatímco poplujeme na trajeku, protože on stejně pokračuje dál na ostrov.  Paráda, nemusíme se s nimi tahat. Po hodinu a půl dlouhé jízdě trajektem konečně přistáváme v cíli naší cesty. Už z dálky vypadá Samui lákavě, kolem dokola malé ostrůvky, některé spojené uzoučkým pruhem písečné pláže.. Vystupujeme z trajektu a čekáme na minibus, abychom si vyzvedli batohy. Auto přijíždí, řidič otvírá zadní dveře, přesto že batohy jsme měli vpředu. Všechny zavazadla přeskládal během jízdy dozadu, proč asi? To nám je nejspíš prohlížel, děláme se nejdřív s Lenkou legraci. Ale sotva batohy vytáhnem z auta, hned je jasný, že to tak bylo. Všechno pozapínané jinak, než to pokaždé děláme. Jsme tak nas..štvaní, že bychom vraždili. Nečekám ani chvilku, obcházím auto, vypínám řidiči zapalování a beru klíčky, aby nemohl ujet. Nedám mu je hajzlovi, dokud nezjistím jestli nám něco ukradl nebo ne. Nas..štvaně na něho křičímě, proč nám doprčic lezl do batohů? On dělá samozřejmě blbýho a tvrdí že ne a ne..  Nezájem, klíčky mu nedám a říkám mu, ať zavolá policii. Přidává se babka, co nahání turisty do hotelů. Prý pracuje pro vládu a řidiče zná a že prý je to v pořádku..  Lenka ji posílá dost razantně do ... Chceme vidět řidičův průkaz, řidičák, cokoliv, kde má fotku a jméno. Prý nemá. Což je samozřejmě nesmysl. Prohlížíme batohy a zjišťujeme, že nejspíš opravdu nenašel nic, co by mu za to stálo. Sice mi stihl otevřít cheap nike shoes zalepené obálky s lékařskými zprávami a všechny kapsy na batohu, ale nic nenašel. Taky neměl co, poněvadž nejsme tak hloupí, abychom tam nechávali něco cenného. To vše nosíme vždy v malém batohu a v ledvinkách na těle. Pro jistotu si řidiče a jeho auto fotím. Ale jelikož nám nic nechybí, nejspíš bychom nic air max sale s policií nenadělali. Naštvaně jsem hodil klíčky pod auto a odcházíme. Ještě před tím jsem varoval zbytek cestujících, kteří s ním pokračovali dál na ostrov. My, kupodivu s úsměvem na tváři, jdeme na autobus, směr severní pláže Samui. Už se těšíme!!!

L: Trpělivě odmítáme taxikáře a první dva drahé lokální autobusy a vyplácí se to. Lokálním busem teď mám na mysli větší pick up, který má vzadu na vlečce dvě lavice pro pasažéry. Třetí autobus stojí polovic a tak jedem. Na severní straně ostrova nacházíme klidnou zátoku bez turistů, s bílými opuštěnými plážemi a palmami a s krásnými bungalowy za cca 450Kč za noc. Mnohem více než platíme obvykle, ale tož jsme na dovolené, a tak si to dopřáváme. Lednička, TV s kabelovkou, wifi, klimatizace, krásná koupelna a dvacet kroků do moře. Před bungalowem máme pěknou terasu s posezením, a tak se to tady bude pěkně relaxovat :) Už teď se mi tady po tom stýská. Hurááá na dovolenou!!!