Den 1

Dobalujeme doma poslední věci. 90% z toho je pro malýho. Cestovní postýlka, nějaké jídlo na první dva dny, pleny, oblečení, drobné hračky do letadla,… 1000 nezbytných prkotin. My bereme každý jen jedno náhradní oblečení, notebook, foťák. I tak máme dvě velká zavazadla po 17kg a dvě příruční po 10Kg. No a samozřejmě kočárek. Ve dvě odpoledne nakládáme auto a míříme do Prahy do Hostelu Modrá na Terminálu 3. Hodláme tu přespat, protože letadlo nám letí v 7 ráno, tak abychom Danečka neokradli o jeho noční spánek.

Peťa utíká odvézt auto na hlídané parkoviště. Přímo na letišti to není nejlevnější a kousek od něj je to za půlku i s tím, že Vás pak odvezou na letiště i pro Vás při příletu přijedou, prostě all inclusive J (Jen malý tip pro cestovatele.) Ještě s malým nestačím ani prozkoumat všechny kanály kolem hostelu a Peťa už je zpátky. Trávíme ještě hodinku venku a další půlhodinu u automatu na kafe, kde Daneček kupuje asi tak 150 imaginárních káv a chystáme se na kutě. Když půjdem spát kolem půl osmé, budeme všichni ráno fit.

Malej nechce usnout. Už jsme vyzkoušeli všechno, chování, vození v kočáru, oblíbenou usínací muziku, nic, vypadá to na další zoubek. Kolem desáté konečně úspěch!!! Jenže za 2hodinky křík, pak za hodinu zas,…

Den 2 – 23hodin beze spánku

Tak tento den jsme využili téměř na 100%.

V pět ráno budíček. Oooooo, první myšlenky patří obligátně tomu, že nikam nejedem a do čeho se to proboha pouštíme, když už teď jsme hotoví. Balíme postýlku a míříme před hostel na autobus. Odsud na letiště je to 8min. Dáváme snídani, odbavení, pasová kontrola a už nasedáme do letadla. Ještě se ani neodlepíme od země a prcek už spí. Paráda, začíná to dobře J Máme velké štěstí jsme dva na trojsedačce, takže hned po vzletu malýho pokládám mezi nás a ten vstává asi 15min před mezipřistáním v Bruselu. Dáváme sváču, lezem z letadla a hodinu a půl trávíme na bruselském letišti přesunem, kontrolou příručních zavazadel a spol. Všude fronty jak blázen, v Praze nás s malým všude pustili přednostně, tady ani prd, ještě tu na nás nějaká zakomplexovaná baba furt pořvává, ať se posunujem rychleji a furt gestikuluje, jako bychom nevěděli, jak se ve frontě dostat z jednoho konce na druhý – prostě ji vystát J

Uff máme to za sebou. Zkoušíme se přeptat,  zda v letadle do New Yorku nezbyly náhodou nějaká volná místa, že bychom si vyměnili sedadla, abychom byli zas dva na trojce a nemuseli mít malýho na klíně. Letadlo je nacvakané. Nu což. Aspoň nás vyzpovídali již předem, paní vyplňuje dotazník, co vezem, jestli nemáme sebou nějakou tu bombu, jestli jsme si zavazadla balili sami… dostáváme 10bodů z 10 (v Americe to pak kontrolují. Čím více bodů, tím lépe a tím je větší šance, že nám nebudou zdlouhavě šacovat zavazadla a případně nás do Ameriky ani nevpustí a budem muset letět zpátky). Do letadla nás pak pouštějí mezi prvními, zatímco všem ostatním prohrabávají kufry. S malým si ještě hodinku hrajeme, než nás vyvolají a můžeme nastoupit.

Malej je úžasnej. 30vteřin po tom, co letadlo odlepilo podvozek od přistávací dráhy, usnul. Vytahujem fusak a dáváme ho spát pod sebe na zem. Koukám ven z okýnka a začíná se mě zmocňovat cestovatelské nadšení. Pod námi Anglie, pak chvíli voda, Irsko. Nádherný výhled. A konečně oceán. Daneček vstává. Akorát, 5min na to nám na stolku přistává oběd. Všichni 3 společně baštíme, pak cáráme po letadle. Vepředu je jedna malá holčička, která po Danovi jede jako blázen. On je z toho chudák malej celej nesvůj, tak maminka musí zachránit J.

Sedíme úplně vzadu, na poslední dvojce. Fajn místa. Záchody na dosah, navíc vzadu za nimi je něco jako kuchyňka letušek, ty jsou z malýho úplně hotové: pití kdykoliv, zmrzlina navíc, sendvič navíc. Vytahujem krabici s hračkami, pak Jak vycvičit draka II na obrazovce před námi a malej je zase tuhej.

Klidný let se najednou mění v drama, asi 10řad před náma hystericky vyskakuje paní a utíká za letuškami, ty se všechny rozběhnou k místu, kde seděla… tam totiž bezvládně leží její sousedka, nereaguje..  zmatek na palubě, letušky na všechny křičí aby si posedali, z rozhlasu se ozývá výzva, zda není na palubě doktor…  naštěstí jo, rovnou dva J jinak by nás nejspíš čekalo nucené přistání dřív než v NY..  letušky vybalují defibrilátor, kyslík a už frčí oživování..  paní se daří zprovoznit, vedou ji kolem nás do zadní části, kde si muže lehnout..  asi metr co nás míjí, začne jiná hysterická Američanka vyřvávat OMG ona zvrací, ona zvrací.. No hned se mě zmocňuje ebolová panika. Doktor ale konstatuje jen nízký tlak… Uff

Za hodinu přistáváme. Vyplňujem celní prohlášení a chystáme se na „pohovor“ na imigračním. Peťovi kdysi už jednou zamítli vízum do USA, takže jsme byli docela v šoku, když mu bez problému schválili ESTA formulář pro vycestování do USA. Další problémy jsme tedy čekali právě na imigračním.

Vystupujem, berem bágly, na imigračním jen otisky prstů, 2 obligátní otázky kam jedem a jestli máme zpáteční letenky a jdem. No čučíme jak blázni a jsme radostí bez sebe, že nemusíme letět zpátky. Na celnici to samé. Do USA se nesmí dovážet jídlo. Já něco pro malýho na první dny vzít musela a tak jsem čekala detailní výslech. Úředník se jen kouknul do vyplněné celní karty a zatímco všechny ostatní před námi posílal na prohledání zavazadel, nás pustil rovnou. Teeeeda, to cestování s malým prckem se mi začíná líbit J

Po 12hodinové cestě už jsme docela kaput. První hotel máme ale zamluven 1,5hodiny cesty nad New Yorkem,Swiss Replica Watches a tak jedeme z letiště Air Trainem k půjčovně aut. Vyzvedáváme zamluvené auto a olala, krásné fáro Hyundai Elantra, no brali jsme tu druhou nejlevnější kategorii a čekali jsme nějakou pojízdnou popelnici J Peťa chvíli zkoumá sklopená boční zrcátka a nemůže najít čudlík na jejich narovnání, v americe je přece všecko elektrický.. Ptá se tedy zaměstnance půjčovny, ten na nás chvíli nechápavě kouká, pak chytne zrcátko a normálně ho narovná J Hehe, blbci z Česka.

Aaaaa jedeeeeem.

Peťa je nervózní a aby ne. Řídit v USA a rovnou přes centrum New Yorku, v pátek večer, nejhustějším provozu. Je dopravní zácpa. Máme aspoň čas rozkoukat se kolem sebe. Vidíme pár prvních typicky amerických výjevů: Černocha v kabrioletu s rádiem na plné gule, indického taxikáře, žlutý školní autobus a la Simpsonovi. Pak po levé straně Manhatan v plné kráse a první stanice mýtného. A průser. Na letišti jsme zapomněli vybrat, mám u sebe jen 7USD z minula a paní v budce chce 7,5USD. Otočit se není kde, tak jí cpem 7USD, že víc nemáme a ona jen zamračeně mávne rukou a pustí nás. Na prvním sjezdu odbočujem k nějakému obchoďáku a Peťa valí vybrat.

Malej už má půlnoc, zaplaťpánbůh. Původní  1,5hodiny se totiž mění v hodiny čtyři. Z New Yorku se táhne 50km zácpa a my jedem slimáčím tempem. Po čtyřech hodinách konečně Southington, kde má být náš hotel, huráááá!!! Ubytováváme se, je 20:30 místního času a my jsme KO. Malej se ale zrovna vzbudil a má se čile k světu. Dáváme si společnou vanu, jídlo, prcek hned běží rozsvítit všechny lampičky a zvědavě zkoumá hotelový telefon.

KONEČNĚ SPÁNEK!!!