Den 1

Tak nám to pěkně začíná! Je 15:00.Už z domu odjíždíme unavení ze zařizování milionu věcí na poslední chvíli, rozhádaní až na kost. Ani se mi nikam nechce. Beru si ibalgin. V 17:00 už stepujeme ve Vídni na letišti.

Úsměv se mi na chvíli vrací při Danečkově nadšeném výkřiku při vzletu, jež zařval z plných plic do hrobového ticha letadla „Ty brďooo, ten to teda vosoliiiiiiil!!!!!“ Ovšem dalších 100 požadavků, jež jsem nutna v následující hodině letu splnit, mě opět vrací do původní depky a další bolehlav na mě číhá u letištního kiosku autopůjčovny v Dusseldorfu. Kluci běhají kolem, řvou a vrážejí do lidí, mě nevyjímaje a můžu vysvětlovat, můžu si zařvat, ale nééé, že by to k něčemu bylo. Zná asi každá máma. Konečně máme vyřízeny formality k půjčení auta, kterým se chceme dostat na hotel. Mám chuť se na všechno vykašlat. Je to prostě Den blbec.

Asi je to vidět. Místo rezervované a zaplacené Škoda Fabia (u níž jsme měli silné pochybnosti, že do ní nacpem všechna naše zavazadla) fasujeme Ford Tourneo Connect, takový malý, poměrně dost luxusní minibus. Chvíli stojíme v garážích a čučíme, jestli se v půjčovně nespletli. No, tak toto jsme ještě neměli. Všichni jsme nadšeni. Kluci hned skáčou dovnitř, Peťa marně hledá zapalování, kam strčit klíče. Není :) Nakonec nacházíme replica handbags příslušný knoflík. Kluci vzadu  asi 20minut vypočítávají, kdo všechno by se s náma do auta ještě vešel, nadšeně vřískají, když objeví prosklenou střechu a sklápěcí stolečky. Zaplaťpánbůh za to. Po půl hodině přijíždíme na apartmán, kde máme dnes přespat. Otevírá nám připitý muž. Prý jedeme pozdě. To vidíme. Je tu trochu zima, ale jinak pěkné a pohodlné. Tak rychle na kutě, ať jsme zítra na těch 12hodin letu odpočatí.

Den 2

V 9:30 jsme zpět na letišti, auto vráceno, ani jsme nemuseli dotankovat, huchuu. Check-in, 2hodiny čekání v letištní hale a už hlásí, že se jde nastupovat do letadla. Nastupujeme úplně jako první a najednou je něco jinak. Letuška nás místo doleva na naše rezervovaná místa posílá doprava. Koukáme na letenky a fakt jsou tam sedadla v řadě číslo 2, místo řady 30. No snad nebudem někde nahňahňaný místo našich rezervovaných míst s velkým prostorem na nohy. Jdem dopředu letadla, hledáme řadu 2… procházíme business třídou a slintáme na ten luxus… ne řada 2 je ještě víc vepředu… a najednou jsme v první třídě a vítá nás úslužný stevard, který nám prý bude celou dobu k dispozici. Cože?! No fakt, řada 2 je tu.

Ta úleva je nepopsatelná. Mám až skoro slzy dojetí v očích. Místo 12hodin boje nás čeká 12 hodin luxusu a pohodlí. Panebože (a paní na check-inu) děkujeme ti!!! Za ty podnožky na nohy, sklopitelná sedadla, za ten neuvěřitelný prostor, za hračky pro děti, za polštářky a deky a teplý fusekle, za televizky, na který  jsme ani nedošáhli, kolik tam bylo místa a museli jsme si každý vytáhnout svůj vlastní ovladač skrytý v područce, za delikatesní čokoládky, menu i pití.

Všichni jsme tolik vděční! No, všichni kromě Samíka. Náš syn se měl původně totiž narodit nějakému zhýralému a požitkářskému milionáři, ale Bůh si to na poslední chvíli asi rozmyslel. Samík se jen vyvalil do sedačky, vyložil si nohy nahoru, vzal si od stevarda čerstvý džus, a pak s kyselým obličejem pronesl jen „Tfuj, ten džus je moc kyselej, je tam moc citrónu“.

Let utíká nehorázně. Poprvé se kouknu na obrazovku, jakou část letu už máme za sebou, až po 6ti hodinách. Polovina za námi. No skvělýýý!!! V první třídě jsme vše zvládli úplně lehce, bez jediného křiku našich dětí. Danečkovi se tam líbilo tak, že ani nespal. A tedy ani my ne. Jen Samík na poslední 1,5hodinu zabral.

Byl už zřejmě příliš unaven chozením ob 10minut na toaletu. Prvních 20 návštěv toalety jsme spolu zvládly, ovšem při té další jsem se tam s ním rozhodla rovnou taky odskočit. Když už tam jsme, že… Samíkův v tu chvíli zadumaný a lehce pohoršený výraz a věta „Mami, ty čůráš zadkem?“ mě uzemnil. Chvíli na něj koukám a přemýšlím, že by s ním už teď na záchod mohl chodit tatínek. Stručná záporná odpověď zvídavému človíčkovi evidentně nestačila protože následovala otázka další „A čím teda čůráš?“…

Let jsme si tedy perfektně užili. Jedinou nevýhodou je, že Samík už teď nebude chtít lítat jinak :)

Na letišti v Cancúnu jsme naskočili do připraveného minibusu, který nás dopravil do autopůjčovny, kde jsme si rezervovali auto. Peťa asi 3/4hodiny vyřizoval papíry a absolvoval obligátní komplikace s vyřizováním pojištění auta. My jsme zatím před půjčovnou vybalili autosedačky a Daneček postavil z palmových listů létajícího draka. Konečně můžeme vyjet. Počkat, ne nemůžeme. Nádrž je prázdná. Měla být plná. Chjooo. Prý si máme natankovat. Ještě jednou chjooo. Nemáme ještě vybranou mexickou měnu, musíme najít benzínku, kde se bude dát platit kartou… Na první benzince karty neberou, ač nám v půjčovně tvrdili, že ano. Na druhé mají napsáno, že karty přijímají. Pro jistotu se ještě jednou ptám zaměstnankyně, která nám jde benzín tankovat, jestli terminál funguje, že budeme platit kartou. No problemo. Tak fajn…

Využívám mezičas při tankování a jdu vybrat peníze z bankomatu, který vidím naproti. Error. Tak nic. Naproti na sámošce ale také vidím nápis ATM a tak letím ještě tam. Daří se, vybírám mexické pesos a rovnou kupuju vodu a banány na snídani. To už na mě pokřikuje Peťa u auta na pokraji nervového zhroucení. „Prosimtě, řekni, že máš peníze!!! Řekni, že máš peníze!!!“ No to jsem se teda vdala, říkám si :) Terminál prý nejede… jakobysme to nečekali… Mám peníze a dokonce přesně.

V 21:00 místního času přijíždíme do Playa del Carmen, na rezervovaný apartmán, kde už na nás čeká moje ségra Dana. Letos se k nám rozhodla na 14dní připojit a přiletěla sem už před dvěma dny. Ufunění vynášíme spící děti do čtvrtého patra a po 21hodinách beze spánku padáme za vlast.

Den 3

Stojím u okna našeho apartmánu a koukám ven na Mexiko. Z jednoho okna je výhled na „sídliště“, na druhé straně se právě kácí prales a válcuje hlína pro další domy.

Mami, půjdeme na plážičku – slýchám posledních několik měsíců z Danečkových úst. Tak dnes je ten den! Ráno vyjíždíme na jednu z mála ne příliš turistických pláží v Playa del Carmen – na Playa Esmeralda. Je tu krásná klidná zátoka bez vln. Peťa se vrací na apartmán pro zapomenutou tašku s věcmi na pláž, bez toho by to ani nešlo.

Usídlujeme se na malém palmovém ostrůvku uprostřed, brodíme se, vychutnáváme si moře i mayskou svatbu probíhající pár metrů od nás. Jakýsi stařešina běhá kolem sezdaného páru s čadící miskou a druhý jim k tomu troubí na obrovskou mušli. Pak se rozezní živá hudba a na první pohled šťastná nevěsta začne trsat… Krása krásoucí. Procházíme se po pláži, pozorujeme pelikána, který se v jednu chvíli houpe na vlnách jen 3 metry ode mě. Kluci budují z písku v mělké zátoce kanály. Pozorujeme vlhovce velkoocasého. Ségra už asi hodinu a půl mluví o jídle… Tak asi pojedeme na oběd :)

V bistru u silnice si dáváme za 15pesos několik vynikajících Tacos a za 35pesos Tortas, jen si mlaskáme, Dana dojíždí i zbytky :) a pak pokračujeme směrem do „krokodýlí zoo“ jménem Croco Cun Zoo.

Potěžkáme si tu asi metrového krokodýlka (že ale váží) a projdeme se po chodníku, který vede prostředkem krokodýlího výběhu. Krokodýli tu nejsou žádní peciválové, jako v našich zoologických zahradách, ale mrštně běhají a s obrovským replica gucci handbags žuchnutím skáčkou do vody. Jeden zvědavý (nebo hladový) macek nám šel svižně naproti a průvodkyně mu musela zastoupit cestu. Prý „stop“ :) Světe div se, krokodýl se fakt zastavil, tak kdybyste někdy nevěděli, jak zastavit krokodýla…

Nakrmili jsme tu z ruky všechno možné od papoušků, přes želvy a opice až po srnky, které Danečkovi sežrali kus obřího listu. A to si ho zrovna oblíbil a chtěl prý vzít domů… Pomazlili jsme se s krajtou, dostali polibek od jednoho metrového ary, poznali jednoho ze 42 druhů chřestýšů, kteří v Mexiku žijí a také zmije, nosály, oceloty… Zkrátka jsme si udělali trochu obrázek, na co všechno tu můžeme v následujícím měsíci narazit.

Pak jsme se vydali zásobit potravinami. Mexiko je snad první exotická země, kde mají levné mléčné věci. Peťa radostně skáče u regálu s jogurtama a s nadšením ukazuje na jeden jogurt vedle druhého. Asi jako když dítě stojí u výlohy hračkárny. Pak bere jeden litrovej mangovej jogurt za 25Kč a je šťastný až do večera :)

Jsme dead. Časový posun je potvora. Vracíme se na apartmán. Je třeba naplánovat zítřejší den, který bychom rádi celý strávili na nedalekém ostrově Cozumel.

Playa del Carmen je totiž jedno z těch umělých turistických letovisek, kde kromě desítek různých zábavních parků pro Američany, není nic moc co k vidění. Ubytovali jsme se zde hlavně ze strategických důvodů – je to blízko z letiště a jezdí odtud trajekt právě na Cozumel.

Den 4

4:30. Nemůžu spát. Chystám snídani. Aspoň stihneme první trajekt na Cozumel (=ostrov vlaštovek), který vyjíždí v 7:00. V 5:30 už jsou vzhůru skoro všichni…

Je 6:50 a autem kroužíme kolem přístavu a hledáme místo, kde zaparkovat. Nedaří se. Parkoviště tu žádné není. Nakonec necháváme auto v jedné ze vzdálenějších bočních ulic. Trajekt v 7:00 je fuč. Další jede za hodinu. Kupujeme lístky a ten mezičas trávíme na přilehlé pláži a nedalekém parku Parque Fundadores, kde se nachází Portal Maya - symbol města Playa DC – fotogenický kamenný oblouk tvořený dvěma sochami.

V 8:05 už brázdíme vody Karibského moře na velkém katamaranu společnosti WinJet