Den 151

Vstáváme natěšení, že konečně vypadneme z Kuty a po časné snídani vyrážíme hned do autopůjčovny, kde jsme si včera předjednali auto. Už ho ale půjčili někomu jinému, a tak na rychlo obíháme všechny okolní půjčovny. A máme štěstí. Za půl hodinky už kličkujeme džípem Suzuki (vypůjčení 240Kč/den) mezi turisty. Jízda Kutou je vyčerpávající. Velký provoz, málo místa, dopravní zácpy.  Navíc máme poprvý půjčený auto s volantem napravo, takže pro Peťu za volantem docela šok...

P: Jízda vlevo, na motorce, už pro mě není problém. Ale v autě ? Řazení na špatné straně, blinkry taky... Do toho ještě v téhle divočině bez pravidel. Nebudu popírat to, že jsem z toho měl trochu obavy. Jen si představte, že musíte jako v autoškole přemýšlet nad tím, jak a kam řadit rychlost, nebo hledat vypínač stěračů, který jste omylem zaplnuli při snaze dát blinkr. Pokud bych poprvé řídil v pravostranným autě třeba u nás, asi by to nebyl takový problém. Ale tady, kde je člověk kolikrát naplno zaměstnanej hledáním bezpečné mezírky mezi ostatními auty a vším možným, co se tu pohybuje na silnici, to pak problém je. Teda byl, alespoň první den. To jsem skoro pokaždý v takové chvíli automaticky hledal řadící páku pravou rukou, takže jsem měl docela otlučený omega replica loket od dveří. Naštěstí trénink na motorce už mi dal větší jistotu na křižovatkách a kruhových objezdech, kde to bývá nejhorší. Už se zbývalo jen psychicky vypořádat s tím, jak moc „natěsno“ se tu předjíždí. Nesmí Vás rozhodit autobus, řítící se v protisměru při předjíždění jinýho auta. On ten jeden metr, o který se mineme opravdu stačí. V žádným případě v takové situaci nebrzdit, protože další trouba nalepený na naše auto zezadu by to nemusel zvládnout...

L:  Po dvaceti minutách jízdy v Kutě stojíme v dopravní zácpě, když vtom nám na okno ťuká pouliční prodejce sladkého pečiva. Kupujeme jakési chutně vypadající koule a platíme. Kolona se zrovna rozjíždí a ten bastard prodejce toho samozřejmě využívá a vrací nám méně než měl. Takových podvodníčků potkáváme denně všude několik a máme jich plné zuby. Vrhám na Peťu rázný pohled, aby zastavil. S tímhle si to zajdu vyřídit osobně. O pět minut chůze mezi auty později stojím znova před prodejcem, který na mě vrhá nevěřícný pohled. To nečekal! Hned na něj z plna hrdla spustím anglickou zásabu sprostých slov pracně nabitou dlouholetým sledováním amerických seriálů. Pravděpodobně mi ani všechno nerozumněl, ale pochopil velmi rychle a po tom, co se z ustrašené skrčené polohy odvážil napřímit, už mi podává zbytek peněz... A takhle se tu udržujeme ve formě :)

Takto jsme zdárně dorazili k naší první zastávce – ke chrámu Tanah Lot postaveném na malém pohádkovém ostrůvku nedaleko pobřeží. Ke chrámu je přístup při odlivu, kdy se k němu dá dojít po souši, jinak je cesta k němu oddělena mořem. Pro Balijce je Tanah Lot jedním z nejposvátnějších a také nejnavštěvovanějších chrámů. Podle toho tu vypadá turistický ruch. Ačkoliv jsme k chrámu dorazili před polednem, kdy tu má být podle průvodce nejmenší množství lidí, byla tu hlava na hlavě. A každý druhý se s námi potřeboval vyfotit... Okolí chrámu je ale pěkné. Jsou tu rozeklaná skaliska trčící z vody, přílivové vlny tříštící se u pobřeží o skály, nad nimi několik pěkně zdobených meditačních „altánků“, má to osobitou atmosféru.

Dále pokračujeme autem do vnitrozemí. Míjíme tisíce terasovitých rýžových políček a chrámů a chrámečků. Tímto je Bali asi typické – množstvím malých i větších chrámů. Každá vesnice má minimálně 3 chrámy plus každý má doma postavenou „minisvatyni“, kde se modlí, zapaluje několikrát denně vonné tyčinky a přináší oběti v podobě květin, jídla, pití, cigaret... Spousta obytných domů pak vypadá také často jako malý chrám, a tak je těžké je rozeznat... Často pak máte pocit, že projíždíte vesnicí složenou jen ze samých malých neokázalých leč sympatických chrámů. Hinduistická kultura je tu patrnější než kdekoliv jinde – hinduisté tvoří 95% balijského obyvatelstva.

Cestou míjíme parkoviště plné autobusů, a tak si říkáme, co se to tu děje za slávu. Víme, že někdy v těchto dnech má být jakýsi hinduistický svátek. Všichni už několik dní zdobí dlouhé bambusové tyče slaměnými ozdobami a umísťují je před svůj dům jako chloubu, ulice jsou jich plné. Jsme tedy imitazioni orologi zvědaví a zastavujeme, abysme se taky koukli. Prodíráme se do velké haly, kam směřují kroky ostatních, a co nás zrak nešálí, je to obří tržnice. A s cenama pro domorodce. Zklamání hned střídá nadšení z nakupování. Je to bomba, nemuset o nic smlouvat a mít cenu jako každý jiný. Bereme několik suvenýrů a jede se dál.

Další stanice – Bedugul a jezero Bratan, na jehož břehu stojí často fotografovaný chrám Pura Ulun. Děláme pár fotek, kupujeme ovoce neznámého původu a pokračujeme dál. Na kopci ještě na chvíli stavíme, abychom se pokochali nejvyšší horou a zároveň sopkou Bali – horou Mt. Agung, jež se přímo před nám zvedá z rýžových políček. Počasí není nic moc, asi bude za chvíli pršet...

P: V jedné ze spousty vesniček po cestě potkáváme průvod místních. Vypadá to už konečně na ten zmiňovaný svátek, tak zpomaluju a říkám Lence, ať vytáhne foťák. Míjíme desítky lidí a vepředu je několik mužů ve svátečních ohozech a cosi nesou na ramenou, asi nějakou posvátnou věc. To budou bomba fotky! Až pak, když míjíme začátek průvodu, to vidím... „Ježiš Leni nefoť to, vždyť je to pohřeb“...

www.bestclock.cc Po malé zastávce na vodopádech Gitgit dorážíme před soumrakem na severní pobřeží, do města Singaraja. Toto město je známé především nedalekým turistickým letoviskem Lovina, k jehož písečným břehům připlouvají často delfíni. My to dnes balíme, ubytováváme se na hotelu a po chutné večeři na pokoji a po týdnu konečně taky TEPLÉ sprše zaplouváme spokojeně pod deku...

Příslušné fotky zde.