Den 6 – pokračování

Míjíme chudinské osady pasáků koz. Vlnité plechy, odpadky, mezitím ovce a děti. Pak poušť. Pár dalších chatrčí. Poušť.

Ve 4hod odpoledne vjíždíme na okraj svatého města. Jeruzalém. Tak to je on? První, co z něj vidíme, jsou charakteristické bílé krychlové domy, i věžáky. Zástavba je hustá. Dům na domě. A pak už vidíme jen dopravní zácpu. Lidé, co kolem nás procházejí se pohybují 2x rychleji než my. Na prvním semaforu je zelená vždy 10vteřin a pak 5min červená… Takto se prodíráme skrz celé město a netrpělivě vyhlížíme touženou odbočku na Betlém, kde máme ubytování.

Odbočka je zatarasená. Hublot Replica Watches Stojí u ní poměrně velký shluk vojáků se samopaly. Cítíme beznaděj. Je už skoro šest, všichni máme hlad, jsme unavení a vyhlídky na to, že dnes budem spát na pohodlném apartmánu se rázem rozplynuly. Máme za to, že Izraelci tudy zakázali vstup do Palestiny.

Zde by bylo vhodné říct, že část Jeruzaléma, kam jsme již vjeli, patří Izraeli a druhá Palestině. Peťa zkouší ukecat vojáky, zda by nás přes zátarasy nepustili… občas někoho pustí… Ale nedají se obměkčit. Volá majitelce ubytování a prosí o radu… Oblékám děti, hledám v kufru něco na zahnání hladu a snažím se přebalit zavazadla tak, abychom měli všechno potřebné na další dva dny ve dvou zavazadlech. Vypadá to totiž, že tu budem muset nechat na parkovišti auto a hranice budem muset přejít pěšky. S tam si poradit, co dál… Pěšky se totiž přecházet může.

Majitelka ubytování kamsi volá a zjišťuje informace. Prý se dá do Betléma dostat ještě jednou otevřenou cestou, číslo 60. Za pokus to stojí. Prodíráme se hlemýždím tempem zpátky na druhou stranu Jeruzaléma. Je to nekonečný. Cestu číslo 60 se nám naštěstí podaří najít na první dobrou. Palestinské hranice přecházíme bez problému, ale pak ne a ne najít tu správnou odbočku na Betlém. Nikde nic. Až pak, když už propadáme docela velké beznaději, si jí všimnu. Doleva. A pak další cedule. Hned doleva podruhé. Zaplaťpánůh, ani jedno odbočení jsme nepřejeli… v téhle nekonečné zácpě by nás to stálo další hodiny.

Tím naše útrapy nekončí. Ubytování se nám najít nedaří a majitelka nás není schopna nějak konstruktivně navést. Voláme jí asi 10x, říkáme orientační body, kde jsme. Nic nepomáhá. Radíme se s lidmi na ulici. Nakonec se zadaří. Halelujah. Jsme na umření, ale šťastní, že jsme se sem vůbec dostali. Majitelka nás vítá se slovy „Vy jste první, co to tu nemohli najít“. Nevím, co je na tom pravdy – apartmán prý pronajímají zatím jen od října – to je dost krátká doba… tak ledaže bychom tu byli vůbec úplně první :) Jinak si to nedovedu vysvětlit – nedostali jsme z majitelky totiž skutečnou adresu, ani GPS souřadnice, jen jakousi mapku se dvěma zaznačenými body – asi jsme si měli vybrat…

Vařím polévku a rizoto. Po návratu myslím napíšu kuchařku s názvem Jak uvařit rychle něco z ničeho, když nemáte ani hrnec. Večeříme. Perfektní pocit. Plná bříška, pohodlná postel. Děti zkoumají pár zdejších hraček, my plánujem zítřejší den v Jeruzalémě. Asi to bude díky té dopravě dost náročné, ale s tím jsme i tak nějak počítali. Už teď se na to psychicky připravujeme.

Den 7

Tímto článkem bych chtěla vzdát hold izraelské a palestinské nekonečné ochotě pomoci a jejich vstřícnosti. Nic tak bezelstného a nezjištného jsme dosud nikde na světě nezažili a popravdě – s naší typicky českou, lehce vychcanou povahou a podezřívavostí, a taky s těmi odcestovanými roky, kdy se nás asi tak 5000lidí snažilo někde na něčem podvést nebo ošidit – je dost těžké všechnu tu pomoc a neobyčejnou ochotu přijímat a věřit.

Ráno se chystáme do Jeruzálema. Majitelka nám nabízí, že pojede autem před námi a vyvede nás z Betléma – jsou tam prý nějaké uzavírky… Super. Děkujeme. Překračujeme hranice do Izraele a po 3/4hodině jízdy Jeruzalémem, jsme na místě. Na parkovišti ve starém městě. Chceme zaplatit parkovné. Nikde žádný automat. Ptám se pána, který poblíž prodává sladké pečivo, zda neví, kde je. Ajo, tak prý tu žádný není. Za to cedulí, že máme zaplatit parkovné, jinak nám odtáhnou auto, je tu hodně. Prý se to tady všude platí přes nějakou mobilní aplikaci Mango či Bango nebo tak nějak. Tak to je v řiti. Nemáme izraelskou simku s datama. Jsme v háji. Naše dilema řeší sám prodavač – prý nám auto pohlídá a když přijde policista, vysvětlí mu, že jsme neměli tu aplikaci a že to prostě zařídí, aby nebyla pokuta a odtah. Věřit či nevěřit? Intuice nám říká, že bychom to měli zkusit a v koutku duše doufám, že toho snad nebudem později litovat. Děkujeme a jdem na prohlídku toho nejlepšího, co Jeruzalém nabízí.

Zeď nářků. Procházíme rentgenovou kontrolou do palestinského areálu a stojíme u ní. Neuvěřitelné. Vždycky jsem ji chtěla vidět (a taky fotit) a teď tu stojím u ní a je to skutečnost. Pecka. Není až tak velká, jak se mi jevila na fotografiích, ovšem ta autentická atmosféra je neskutečná. Za ta léta cestování jsem si už zvykla, že ta nejzajímavější místa svoje kouzlo a autenticitu již ztratila. Je to dáno zejména přívalem hord turistů. Ruku ruce v tom jde pokles morálních hodnot místních obyvatel, kteří se časem naučí na turistech hlavně vydělávat. Zvlášť pokud jde o zemi chudou. Stranou jdou jejich tradice, přesvědčení, často i zdravý rozum. Všude se budují Zipliny, prodávají stejné suvenýry Made in China… Uniformní turistická monotónost.

Toto není případ Zdi nářků. Alespoň ne v tuto roční dobu. 90% návštěvníků jsou Židé, jež se ke zdi přichází pomodlit, provést rituály. A já jsem vděčná, že jsem toho mohla být na chvíli součástí. Pozorovat všechny ty židovské čepičky a široké černé klobouky, plnovousy a licousy. Umývání rukou. Bar micva v přímém přenostu. Modlení u zdi. V oddělené ženské polovině i v té mužské. Zpěv. Četbu ze svatých knih, které jsou k zapůjčení v otevřené knihovně přímo u zdi. Byla to paráda.

Pak jsme prošli další kontrolou a navštívili jsme mešitu. Opět jsem nafasovala jakýsi zakrývací hábit, protože moje volné legíny jsou prý moc těsné a asi v nich bylo vidět, že mám zadek a nohy. Do mešity nás bohužel nepustili, ale mohli jsme si ji obejít a z velké terasy za ní pozorovat Olivovou horu, kde se nachází hrobky. Měli jsme ji odtud jako na dlani.

Obešli jsme si Skalní dóm, jež svou zlatou kupolí svítí do dálky a je tak dominantou města. a pak nás už Muslimové začali vyhánět. Všechny turisty. Asi se schylovalo k nějaké modlitbě…

Prošli jsme Zion gate, s potěšeným úsměvem minuli tančící a zpívající kolečko Židů a ocitli se v jakémsi dlouhatánském tunelu prudce stoupajícím do kopce, v němž se po obou stranách nacházelo množství obchůdků se suvenýry. Betlémy, židovské čepičky, kříže a mnoharamenné zlaté svícny. Vychutnali jsme si báječnou atmosféru i tohoto místa a pomalu se oklikou začali vracet k autu.

A víte co? Ono tam stálo. Bez pokuty za stěračem :) O kousek dál stál policista a tak se Peťa hned rozběhl vše mu sám vysvětlovat. Policistovi bylo ale naše nezaplacené parkovné jedno, jen mávl rukou a řekl, že máme jet. Prodavač na nás hned mával a starostlivě se ptal, jestli je to všechno v pořádku. Děkovali jsme moc a bylo nám blbé mu za to nic nedat. Peťa mu šel dát nějaké peníze, bohužel ho nenapadlo nabídnout mu více než 5NIS, a prodavač mu za to hned vrazil ještě navíc velký sladký koláč, který turistovi před ním prodal za 10NIS. Tak teď si připadám ještě hůř.

Vracíme se na apartmán, tentokrát kolony nejsou tak strašné. Obědváme, kluci si dávají dvouhodinový spánek a odpoledne jdeme na prohlídku Betléma. Na to se těšil nejvíce Samík. Až navštívíme místo, kde se opravdu narodil Ježíšek. Máme to aspoň teď před Vánocemi takové tématické.

Už nám chybí k cíli jen kousek, když tu před námi padá silnice kamsi dolů. Je to teda takový sklon, že si nejsme vůbec jisti, že to chceme podniknout. Ale co, auto před námi tam taky neohroženě vjelo/spadlo. Snad to vyjedem i zpátky. Pod kopcem parkujeme na jediném parkovišti, které tu je. Je sem sice cedule Zákaz vjezdu a parkují tu jen taxíky, ale taxikáři nás srdečně vítají a vůbec nevypadají, že bychom jim tu vadili. Naopak. Tak to snad bude v cajku.

Hollywatches Míříme do Mléčné jeskyně – skutečnému místu, kde se Panenka Marie ukrývala v období vraždění novorozeňátek. Přístupová ulice je lemovaná obchůdky se samými kříži a betlémy, většinou dřevěnými, ručně vyřezávanými. Také nakukujem do několika řezbářských dílen, kde se vyrábí. Na zemi tu leží Ježíšek jako batole v jesličkách – od nejmenšího po největšího. Samík na to ohromeně kouká a říká – „Hele, mami, tady je vidět, jak Ježíšek rostl“ :)

Vcházíme do kaple, jež je nyní postavená nad jeskyní a hned sestupujeme dolů. Je to opravdu neobyčejný pocit stát na místě, kde se událo něco tak notoricky a celosvětově známého a co jsem dosud vnímala spíš jako pohádku pro děti, úplně mimo realitu.

Sedíme na lavici v jeskyni a necháváme ten zvláštní pocit se usadit a vstřebat. Kolem přichází další modlící se poutníci, ženy se křižují u svatého obrazu Panny Marie kojící malého ježíška. Přichází sem hlavně rodičové modlit se za své děti, ženy trpící neplodností.

Jeskyní procházíme zase nahoru nad povrch, kde je zbudovaná ultra-moderní kaple, za ní ještě další. Kolem hřbitova vycházíme z areálu a pokračujeme jen o pár set metrů dál. Přes betlémské náměstí, kde se již pomalu chystá vánoční strom, ke Chrámu narození páně.

Dle názvu si jistě můžete odvodit, že to je právě to místo, kde se Ježíšek narodil. Před chrámem stojí ve frontě asi tak 1000lidí. Ladným obloukem je obcházíme a řadíme se k zástupu asi 20metrů od vchodu do chrámu. Čekáme. Průlez do chrámu je vcelku podivný – jakoby ze zdi někdo vytáhl pár kamenů a tím vznikl malý vchod dovnitř. Jde to pomalu. Hned, jak se dostaneme dovnitř, pochopíme proč. Vevnitř je fronta asi dalších 2000lidí.  Stojí až kamsi do rohu chrámu, kde je vchod dolů do jeskyně.

Přemýšlíme. Rádi bychom viděli to nejsvětější křesťanské místo, ale stát další 3hodiny frontu je s dětmi nereálné. Procházíme si aspoň chrám. Na několika místech je v podlaze je odkryta původní podlahová mozaika. Závan pradávné historie. Dostáváme se i do vedlejší kaple, kde visí neuvěřitelné množství pompézně přezdobených, zlatých a barevných lustrů a lustříků. Ty největší z nich by se nevlezly ani k nám do obýváku. Nebo možná vešly, ale už by se tam nevešlo nic dalšího.

Pak nám to nedá, ale říkáme si, že by stálo za pokus přifařit se nenápadně zase na začátek fronty, k jakési polské skupině turistů. A jo. Jde to. Jako zázrakem nám to prochází. Všichni, co měli stejný nápad jako my a přišli o pár minut později, již byli potupně vyhnáni hlídačem. Jsme asi jen 2metry od vchodu a stejně čekáme asi 20minut. Po projití dveřmi zjišťujeme, že to ještě není vchod do jeskyně, ale jen do další malé kaple, kudy se táhne fronta. Další půl hodiny pryč a pak se teprve dostávám na řadu. Před vchodem neuvěřitelná tlačenka, ale ustáváme to se ctí. Vcházíme do jeskyně. Vevnitř je malý oltář, pod ním v podlaze velká stříbrná kovová hvězda – místo, kde stály ježíškovy jesličky. Poutníci před námi se před ní modlí a líbají ji. Hlavou mi místo zbožných myšlenek běží otázka, kolik lidí tuto hvězdu dnes už líbalo před nimi a jak velké spektrum bakterií tam asi tak je. Dělám si aspoň fotku. Minutu, dvě posloucháme polský sbor, který zde na počest Ježíšovi, zpívá pečlivě nacvičenou píseň a pak jsme vytlačeni ven dalšími poutníky. Tak to bylo teda náročné.

Cestou zpět na ubytování se stavujeme v supermaketu. Kdosi nás oslovuje a ptá se, jestli si na něj pamatujeme. Je to majitel našeho apartmánu. Viděl nás, jak projíždíme kolem apartmánu někam pryč a má upřímný strach, jestli jsme – zase – nezabloudili. V jedné ruce Mirindu, v druhé chleba stojím a nevím, co říct. Dojel nás zachránit, to je milé, jen to nepotřebujeme.

Balíme. Zítra nás čeká velmi náročný den a tak je třeba vše připravit, abychom ráno mohli vyrazit brzo. Chystám snídani i oběd na zítra, pakujem kufry, sprchujem, krmíme děti, čtu pohádku, pro zpestření programu pořádáme lov na komáry. No a pak úklid, to je od té doby, co cestujeme s dětmi, vždycky to nejhorší…

rolex replica watches https://www.rolexrep.net/