Den 10

Vyspáváme. Snad až do osmi. Samíkovi už je dobře. To jsem moc ráda. Nechávám kluky stavět na posteli asi hodinku z lega... Balím kufry, chystám svačiny a pití na dnešní den, Peťa je pomalu snáší ze čtvrtého patra dolů do auta. Před desátou jsme už v autě a popojíždíme cca hodinu a půl k obřímu kráteru Machteš Ramon

Machteš Ramon má na délku neuvěřitelných 40km, na šířku 2-10km. Machteš je jedinečný geologickýkráterovitý útvar, jež je ze tří stran ohraničený a ze čtvrté strany otevřený. Otevřenou stranou pak odtéká voda​, která do machteše spadne v podobě srážek. Jedná se o pozůstatek dřívější existence moře. Na celém replica louis vuitton handbags světě se nachází pouhých sedm machtešů, z čehož šest je v Izraeli a jeden v Egyptě. Nejznámější a největší je právě Machteš Ramon, jež se nachází uprostřed Negevské pouště.

Naším prvním cílem je městečko Mitzpe Ramon, které leží přímo na okraji kráteru. Best Replica Watches A když říkám přímo, myslím tím přímo. Tedy najdete zde třeba bytové domy asi tak 10m od hrany kráteru, a pak sešup 200m dolů. Ten kontrast bere dech. 

Parkujeme kousek za městem u jedné z vyhlídek na kráter. Škrábeme se do kopce na jakousi skálu olemovanou zábradlím a vydechujeme úžasem. Kráter je nekonečný. Stojíme přímo na jeho okraji, pod námi hluboké prázdno. Připadáme si jak čtyři pidi-mravenci. Čtyři malá nic oproti nečemu takto impozantnímu. Nechci se tady moc dojímat, ale někdy je to fakt těžký :) že na světě existují místa jako toto a že tady teď stojím (A můžu na Danečka křičet, ať neleze proboha na to zabrádlí, že spadne...). Že nemusím teď umývat nádobí, řešit nákup v Tescu nebo prát doma špinavé fusekle. Že tady teď fakt stojím. VŽDYCKY mi to přijde neuvěřitelné a NIKDY si na to nezvyknu.

Dáváme si oběd v Mitzpe Ramon. Společnost nám v bufetu dělají vojáci se samopaly, kterých jsou ve městě snad tisíce. Negevská pouš|ť je totiž obrovský, povětšinou prázdný prostor. Zabírá více jak polovinu území Izraele. Bývá proto využívána izraelskou armádou jako střelnice. Není výjimkou, když uslyšíte explozi dělostřeleckého granátu nebo vám nad hlavou cvičně prosviští F-16. My sami tu potkali řadu vojenských vozidel včetně několika tanků. Kluky u oběda zaujala především skupina žen, spíš holek než žen, rovněž ověnčených samopaly. V tu chvíli vystoupalo, zdá se mi, v jejich očích, ženské pokolení z bahna až do nebe :)

Jinak, v Izraeli je vojenský výcvik a služba v armádě povinná pro každého člověka, ať už muže či ženu. Což je asi za stávající situace pochopitelné. Každý musí být ready, kdyby něco. Každý musí být připraven svou zemi bránit. Kdyby to tak nebylo, Izrael by snad již neexistovala, dost možná by ani v roce 1948 nevznikla.

Po obědě jsme se přesunuli do Návštěvnického centra Machteš Ramon. Je to první (a já doufám, že i poslední) muzeum, kde není k vidění vůbec nic. Jedna věc přece - kosmonautský oblek a maketa letounu. Pak už jsme se jen posunuli do chodby, kde nám na TV pustili krátký film o prvním izraelském kosmonautovi. Pak jsme se přesunuli do sálu, kde nám pustili další film o něm a o jeho katastrofické smrti při pokusu o návrat na zem. Pak jsme se přesunuli do další chodby, kde nám chtěli pustit film o geologii kráteru... to jsme ale už nevydrželi a zdrhli :)

Neujeli jsme ještě ani 500m a přes přechod na silnici před námi si to štráduje samice kozoroha a hned vedle na jakémsi parkovišti samec s mohutnými rohy... Zastavili jsme, abychom si je lépe prohlédli... Samec, chudák, požíral na parkovišti ze země jeden papírový kapesník za druhým a koukal na nás prázdným skelným okem. Bylo mi ho líto. Když si to namířil rovnou k nám, opustila kluky zvědavost a rázem byl ze mě kozorožčí štít pro případ nouze.

Serpentinami jsme sjeli na dno kráteru.

Z hlavní cesty sjeli u odbočky na Carpentry. Je to vlastně jakýsi kopec černých sloupovitých hornin vzniklých vulkanickou činností. Už jen ta scenérie černého kopce na dně kráteru působí dosti nevšedně. Udělali jsme si na něj krásný výšlap až nahoru, kde jsme vyhlásili pauzu. Kluci hned využili pravidelných tvarů těchto kamenů a začali si stavět dům. Co taky s nimi, že jo? :)

Půlhodinová zastávka u koupacího jezera na dně kráteru, relaxační místo i pro řadu místních. Vodu aby tu člověk v tomto období jinak pohledal... všude jen vyschlá koryta řek = vádí...

O 15min jízdy dále zastavujem u krajnice a vydáváme se vstříc našemu poslednímu dnešnímu výletu - chtěli bychom vidět Amonite wall - stěnu, kde prý lze nalézt zkameněliny pravěkých amonitů.

Pokud si kladete otázku, co to ten amonit je, pak jde o takovéhotoho velkého šneka, co plaval v moři, se schránkou klidně i dva metry v průměru... Richard Mille Replica Watches

Ke stěně je to od silnice snad jen kilometr a tak je to příjemná procházka i pro nejmenší. Za chvíli bude zapadat slunce, jsme tu tedy sami. Šlapeme pouští do mírného kopce. Všude klid. Ticho. Hlavou se mi honí obavy, zda se nám skutečně podaří nějakého toho amonita objevit a zda bude ještě zkamenělina v takovém stavu, aby to bylo rozeznat. No ty obavy byly více než zbytečné. Vážně. Amonite wall je totiž jeden amonit vedle druhého. Jakoby je sem v pravěku vyklopili náklaďákama na jednu obří hromadu a oni tu tak zkameněli. Předháněli jsme se ve výkřicích "A tady je další", "A tady taky", "A tadyten - to je macek, co?!". Daneček nestíhal ukazovat klackem.

S hřejivým uspokojivým pocitem jsme se vrátili k autu, darovali 2litry vody jakýmsi výletníkům, kteří zásoby vody v poušti podcenili a vydali se dorazit asi hodinu cesty, která nám zbývala na naše poslední izraelské stanoviště - zpět do Eilatu.