Ráno využíváme čas (než v 9hodin otevřou Coral Beach) k balení kufrů. Zítra letíme domů. Je třeba vytřídit všechny mušle, solné hroudy z Mrtvého moře a asi 5kilo měděných, lávových i klasických oblázkových šutrů, které během našeho pobytu nasbírali kluci. Tentokrát je toho teda opravdu enormní množství. Nikde jsem nenašla žádné info, zda se odtud mušle mohou vyvážet (samozřejmě mám na mysli ty běžné, nechráněné druhy). Nakonec jsme jich ale dovezli desítky a problém jsme na letišti neměli...

Coral beach nás posledně nadchla, a tak jsme sem opět vyrazili, na letošní poslední šnorchlovačku. Raději dopoledne, když je ještě pod vodou dobrý světlo. Voda již byla tedy o poznání studenější než před těmi 10dny, ale vydržet se v ní ještě dalo. A ta husí kůže stála za to. Tentokrát jsem obšnorchlovala celý útes, kde se dalo a krom nepřeberného množství klipek, ostenců, perutýnů, klaunů, bodloků, duhově zbarvených ploskozubců, nafouknutých čtverzubců, útesníků a chňapalů na mě dnes čekala i jedna chobotnice.

Best Replica Watches

Zahlédla jsem ji koutkem oka, nedaleko od břehu. Vykukovala jen na pár centrimetrů zpod kamene a já si říkala, jestli to je či není ona. Chvíli jsem vyčkávala. Třeba vyleze, když se nebudu hýbat... Ne, tak asi ne, to bych dřív zimou zmodrala, než by vylezla... zkouším odvalit ten šutr. Je moc těžký, ale hejbl se. To snad půjde. Druhý pokus nic, ale na třetí se zadaří. Malá chobotnice se nafoukne do trojnásobné velikosti a ve vteřině mizí pod nejbližším šutrem. No hustý... jenže teď mě ta chobotnice zase až tak nezajímá. Pod stejným šutrem byla totiž schovaná i černá bodlinatá hvězdice, která se teď začala kroutit a také prchat. No paráda, tomu říkám dvojnásobný úlovek. Pozoruji hvězdici než zmizí ve škvíře mezi dalšími kameny, chobotnici mám v záloze. Tentokrát je pod malým kamenem, to bude hračka. Chystám foťák, že ji vyfotím než veme roha a odvaluji kámen. Chobotnice místo zběsilého úprku ochotně pózuje. Sedne si na vedlejší kámen, nafoukne se, chapadla stočená kolem sebe. Třetí fotka ale už byla moc. Bleskově vystřelí směr širé moře. Neuplave ještě ani dva metry a cestu ji zkříží snad půlmetrová ryba a s hladovým pohledem jí vcucne část jednoho chapadla. Chobotnice roztahuje chapadla do široké hvězdice, což rybu trochu zaskočí a chobotnici to dá asi dvě vteřiny času, aby mohla najít úkryt pod korálovým útesem. Ryba se ovšem nechtce tak snadno vzdát a ještě nějakou chvíli brousí kolem otvoru, v němž se chobotnice ukryla... Jako z dokumentárního filmu, zážitek na celý život.

Péťa má zase největší zážitek s jednou obří rybou, která ho zřejmě pojala za svého nejlepšího kamaráda. Neustále ho pronásledovala a tvářila se dost nasr*ně, že Peťa fotí i jiné ryby a neustále se mu cpala před objektiv. Výsledkem je asi 30 jejích, ne úplně chtěných, hodně detailních fotografií. Peťa naznal, že když je jejich vztah už takto vážný, udělá si s ní selfie. Snad si ji chtěl i přidat na facebooku do přátel, jenže ryba zdrhla a Peťovi zůstalo jen zlomené srdce. A pak se ta stejná ryba objevila u mě, nevěrnice... :)

S klukama jsme z mola vypozorovali další, snad metrovou, nádherně zbarvenou lulanku, postavili vodní příkop a tak celkově strávili příjemné dopoledne u moře.

Po obědě jsme klukům dopřáli odpolední spánek a zatím dobalili, poklidili, nachystali svačiny zítra do letadla. A vyrazilo se do Red Canyonu.

Red Canyon se nachází půl hodiny jízdy severně od Eilatu v Eilatských horách. I cesta samotná je zajímavá. Míjíme řadu maskovaných vojenských bunkrů v Eilatských kopcích a dále pokračujeme kolem vysokého plotu s dvojitým ostnatým drátem - hranice s Egyptem. Nová luxusní asfaltka plná fotogenických serpentin se klikatí pustými horami až nakonec parkujeme nedaleko Red Canyonu.

Trek vedoucí skrz tento přírodní kaňon bývá označován za jeden z nejhezčích v Izraeli a mohu potvrdit. Dal by se snad přirovnat ke slavnému Antelope Canyon u Las Vegas. Rovněž jej vymlela řeka do červeně zbarveného kamene a rovněž má místy stejně úchvatné oblé tvary. Trek vede dnem kaňonu, někde širokým, jinde úzkým jen půl metru. Někde po rovince, jinde i po žebřících a železných chytech zapuštěných do skály. No líbilo se nám tam tak moc, že jsme šli stejnou cestou tam i zpátky, abychom si to ještě jednou prohlédli. I Samík byl z lezení v nádherném kaňonu unešen. Zvládl celou cestu tam i zpět odchodit sám. Bez nošení. Vzácná vyjímka.

A to byla naše poslední tečka za nádhernou Izraelí.

Den 12

Let nám letí až po 11té hodině, na letišti už jsme ale 3 hodiny předem. Je to doporučováno. Někde se dočtete i čtyři. Kontroly při odletu z Izraele bývají totiž často hodně důkladné a zdlouhavé. Vracíme auto a psychicky se připravujeme na ten výslech. Pán nás ale, vidouc, že máme dvě malé děti, moc netrápí. Jen musíme Samíkův samopal dát do odbaveného zavazadla, pár obligátních otázek, jestli jsme si kufry balili sami a zda nám tam nemohl někdo někde něco dát a jdeme. Vše odsýpá hladce. Do letadla nám nechávají dokonce i pití pro děti v půllitrových flaškách, jen mají problém s Danečkovou tužkou vyrobenou z použité nábojnice, co si koupil minule v Bosně. Panebože, fakt nevím, proč zrovna takovouhle věc sebou táhnem zrovna do problémové Izraele... Ale ok, pán chvíli prohlíží tužku, pak mě, pak tužku, ptá se kolegy a pak mávne rukou. Tak jsem si vydechla.

Ve 3 přistáváme ve Vídni a v šest doma. Tak jsme to i tentokrát zvládli!!! Ač to tedy bylo výživné po všech stránkách :)