Srí Lanka – Bundala NP
Den 6
Po šesti hodinách natřásání v buse jsme ve Weligattě nedaleko NP Yalla. Cesta sem byla peprná. Poprvé přestupujeme v Galle. Obíhám několik autobusů ukazuju mapu a ptám se, zda jedou do Weligatty, všichni říkají Weligama, oujééé a ukazují na jeden autobus. Všechny názvy se tu vyslovují trochu jinak, tak si říkám, viděli to na mapě, to bude ono. Jedeme. Platíme podezřele málo, tak máme radost, že to vyjde levno. Cesta ubíhá, pozorujeme krajinu. Palmy, krávy, pak něco, co bych nazvala lesodžungle, autosalon a vedle kozy, lesodžungle, hřbitov plný náhrobků a krav, lesodžungle, pětimetrová socha sedícího Budhy, zase lesodžungle, pár domků a dětské hřiště a na něm krávy, lesodžungle. Po hodině jízdy na nás mává autobusák, že už budem vystupovat. Cože, tak brzo? Weligatta je přece ještě daleko... Vylízáme. Jsme ve Weligamě. Je to stejným směrem, tak ještě, že tak. Chci se zeptat někoho na cestu, lezu do jednoho z autobusů a podávám mapu jednomu pánovi chytrého vzezření. Ukazuje mi, kde jsme, ale co jede do Weligatty netuší. Ptá se ostatních a tak se do diskuze nadšeně zapojí celý autobus. Nikdo tu neumí anglicky. Podávají si moji mapu. Nějaké děcko po mě leze a slintá na mě. Říkají, že Weligatta je tady. Achjooo, tak jsem to aspoň zkusila. Vypadá to, že většina SríLančanů nikdy neviděla mapu Srí Lanky a nevědí jak vlastně Srí Lanka vypadá. Petrovi se pak podaří odchytnout jednoho strážníka, který nám radí. Jedeme do Matare – další prdel. Tam se na nás lepí prodavač a snaží se nám namluvit, že dneska se už do Weligatty nedostaneme, až ráno tam prý jede přímý spoj. To vše jen aby mohl získat provizi za hotel, který nám doporučí na noc a tuk tuka, který nás tam doveze. Někteří lidi tu udělají cokoliv jen aby vytáhli z turistů nějaký prachy. To ostatně platí pro velkou část Asie. Nasedáme na bus do Weligatty. Řidič býval asi v minulosti závodníkem ralley, protože jede obvzlášť jako prase. Mám fakt strach. Troubí skrz celé vesnice, kdo neuhne, je synem smrti. Po 3 hodinách ve Weligattě – čekali jsme nějaké turistické centrum, ale je tu jen pár zvědavých domorodců. Hned je jich kolem nás hlouček, asi turistů ještě moc neviděli... to nevypadá dobře... No nic, jsme utahaní a dál už dnes nejedem, berem si tuk tuk a ten nás hodí k jedinému hotelu, co tu je. Berem to.
| https://swiss-mechanical-watches.gifeforlady.com/ |
V hotelu jsou jediní návštěvníci – na verandě vedle nás, jinak prázdno. Jsou to Češi (Kačka a Sláva)!!! Hurááá!!! To je teda haluz!!! Hned se dáváme do řeči. Za chvíli jsou na prohlídku Bundala NP, který nám začíná za hotelem. Večer jsou tam prý občas vidět sloni. To si nenecháme ujít a jdem taky. Bundala NP je polobažina, spousta pichlavých keřů a ptáků a povalujících se kostí. Vede do něj – podle slov zaměstnance hotelu – blátivá stezka, nám přišlo, že blátivá je slabé slovo. V keřích nacházíme stádo buvolů, super. Jsou to velká zvířata a budí opravdu respekt. Naštěstí se nás bojí víc než my jich J Nacházíme i sloní stopy, ale vypadají už dost staře. Společnost nám dělají Alík a Alík – dva zatoulaní psi, které krmíme sušenkama. Začíná se stmívat a tak se vracíme. Žádná konkrétní stezka tu není a tak jsme dodrápaní od keřů. Na každé botě si sebou zpátky neseme 2kg bahna.
Jen co se dosprchujem, už klepe pikolík, že máme nachystanou véču. Ve čtyřech večeříme něco na styl rizota a je to opravdu výborné, zvláště naložené chilli ve sklince, které si tam hojně sypem. Dokonce máme i dezert – buvolí pudinko-jogurt s medem, podle petrových slov dosti animální chuti. Kačka a Sláva nám dávájí nějaké čerstvé info o Yala NP, vstupné pro oba s jeepem by nás vyšlo dosti draho a tak se rozhodneme tam nakonec nejet L místo toho asi strávíme den na pobřeží třeba šnorchlováním, protože pak už jedem do vnitrozemí a moře si moc neužijem. Ještě vyměnujeme info, kdo kam jede a koukáme, že máme podobnou trasu, tak se třeba ještě někde potkáme...
