Den 9

V 6 ráno nás vytrhává ze spánkového kómatu Danečkovo "báááf". Dnes nám ale drobotina nezačala vyjíjmečně okupovat postel a náruč, ale prý že nám v obýváku nachystají snídani. Jsme KO. Fajn, hlavně, že můžeme ještě chvíli ležet.

Jo. Aaaha. Hmmm. Tak ta snídaně měla podobu hromady polštářů, dek, kolíčků na prádlo, sem tam to bylo okořeněné pánví, hrncem, či poklicí. Taaak jo. 

V 9:30 jsme konečně připraveni vyrazit do NP Sutjeska, který je odtud vzdálen zhruba 2hodiny jízdy autem.

Národní park Sutjeska je vůbec nejstarší Národní park v Bosně a Hercegovině. Sestává ze dvou pohoří. Na jihovýchodě je to skalnatý vápencový Maglić s nejvyšší horou Bosny a Hercegoviny Bosanski Maglic (2386m n.m.), na hranicích s Černou Horou, k němuž tvoří až neuvěřitelný kontrast poklidná a zelená Zelengora rozkládající se na severozápadě parku. Obě pohoří odděluje 35 km dlouhá řeka Sutjeska.

My jako první míříme k řeci Drině, jež teče po východním okraji parku. Je známá hlavně pro rafting. Mě na fotkách učarovala její krásná tyrkysová barva a místy divoké peřeje. To by bylo krásné vidět naživo.

No dopracovat se až k ní chtělo více vytrvalosti, než jsem čekala. Danečka dnes nebaví sedět v autě a rád by zastávku již po 5minutách. Nakonec stavíme po půl hodině, rozhodnuti udělat si piknik u řeky, která teče paralelně se silnicí. Nemá smysl to nějak lámat. Svačíme na malém oblázkovém plácku, kluci kamenama bombardují lopuchy poslané po řece, stavíme hráz. 3/4hodiny fuč ani jsme nemrkli. Další cesta utíká neskutečně. Pořád je co pozorovat. Vysoké skály po obou stranách silnice. Statné smrky, jež na těch skalách rostli na nejabsurdnějších místech, tunely. Jeden dokonce s výpadkem proudu (a tedy bez osvětlení), to byl docela adrenalin. A také ta nejméně organizovaná oprava silnice před námi, kterou jsem kdy viděla. Byl to teda nářez. První částí kolem asfaltovače jsme se asi po 20minutách prodrali. Málem jsme přitom přejeli nohu jednomu dělníkovi, který si usmyslel, že se teď neodkladně musí posadit doprostřed silnice a sekat tam něco majzlíkem. Ani 50aut, které ho u toho málem přejeli, ho nerozhodilo. Doprotivky se nacpal kamion, takže nemáme kam uhnout. Nikdo se námá kam pohnout. Uprostřed silnice před námi další těžký stroj a jede si svoje, nikdo ho nezajímá. Zleva proti nám se daří autům projet, my nemáme kudy. Nakonec to všichni z té kolony bereme napravo po chodníku a po trávě.

O hodinu později přijíždíme k Drině. Konečně :) Trochu nás vypeklo, že mosty přes řeku na druhou stranu, kde jsou všechny hezké plácky s přístupem k řece, jsou asi jen co 20km. Takže jsme se trochu projeli. Nakonec jsme si našli krásné opuštěné místo u řeky, v lese, s písčitým břehem a malým oblázkovým ostrůvkem kousek od břehu. Prostě idylka. Ta tyrkysová modř Driny je vážně neuvěřitelná. Kluci hned doskákali po kamenech na ostrůvek a hází kameny do řeky.

Vytáhli jsme karimatku, ešus, plynový vařič a že budou buchtičky s krémem k obědu. S trochou krému, Daneček stihl hned kopnout do ešusu s mlíkem. Mlíko při ohřívání vykypělo, uhasilo plamen a ucpalo celý vařič. Že to tedy vypálíme. Peťa ve vařiči zapálil list. Ve snaze rozfoukat víc oheň foukl popel z listu rovnou do toho mlíka. Budou buchtičky s trochou krému a s popelem. Možná. Jestli zprovozníme vařič. Peťa chce rozdělat oheň, že ucpané dírky ve vařiči propálí hořícím klacíkem. Jako vždy, když mu replica rolex nejde rozdělat oheň, hlásí, že je mokré dřevo. Rozdělávám oheň. Klacíková metoda nefunguje. Nakonec se to Peťovi podaří vyčistit v řece... Krém se připálil, ale to už  je jen detail. Peťa zachraňuje Samíka. Uvízl na kameni v řece. Záhadně totiž stoupla hladina vody asi o půl metru. Je půl druhé a všichni jsme rádi, že obědváme.

S plným žaludkem je to už zase idylka. Rybaříme. Kluci si hrají na písku. Zavzpomínám si trochu na svá dětská léta a chytám klukům malou rybku do igelitového pytlíku. Dočasný domov nachází v ešusu a Daneček jí tam hned buduje nový domov se vším všudy... 3hodiny jsou pryč. Čas přesunout se zpět do města Foča.

Cestou k Drině jsme totiž u Foči zahlédli jakousi ceduli s odbočkou k Sands pyramid. Nejdřív znale pokyvujeme hlavou, že prý další pyramidy, ale pak nám to nedá a že se tam zajedem podívat. Od hlavní silnice je to "jen" 9km, ale brzy nám dochází, že to určitě nebude jako 9km po dálnici. Toto je spíš 9km křivolakými serpentinami po štěrkové cestě plné výmolů. Každopádně, Sand pyramids stáli za tu námahu. Erozí zvětralá špičatá skaliska oranžově pískové barvy v nás hned vzbudili dojem, že jsme v Coloradu nebo v Utahu.  Podél silnice se jich táhl celý masiv. Dalo se vyšplhat i na vybudovanou vyhlídku nad skaliska a prohlédnout si je i z výšky. Zvláštní je, že jsem na toto krásné místo nikde na netu nenarazila... A i podle pohledu projíždějícího místňáka bych řekla, že není obvyklé zde spatřit turistu. Tak až třeba někdy vyrazíte do Bosny... :)

Na náš další nocleh v NP Sutjeska dorážíme až navečer. Místo dvou zaplacených jednolůžkových pokojů (v rámci úspory financí) fasujeme dva dvoulůžkové pokoje. No úžasný. Tak se mi ulevilo... Už jsem se psychicky připravovala na ty 4noci na zemi na karimatce :) To se bude panečku dneska spát :)

Den 10

Po hotelové snídani jdeme na pěší výlet do horské vesnice Tjentiště (650m n.m.), Vesnici vévodí monstrózní betonový květ bílé barvy, který připomíná slavnou bitvu na Sutjesce (během 2.sv.války, 1943), jež stojí na kopci nad vesnicí. Ještě výše nad květem se nachází malý amfiteátr, na jehož stupních jsou vytesána jména všech brigád, jež ve slavné bitvě bojovaly. Výhled na pohoří Magliće je odtud vskutku krásný. S nadějí ještě lepšího výhledu se škrábeme ještě dále do kopce, kamsi do lesa, ale je to marná snaha. Po hodině sestupujeme zpátky do údolí Tjentiště, až k řece Sutjeska. Tam je to hotový motýlí ráj. Babočky tu létají v rojích stejně jako včely. Ještě krátká zastávka na dětském hřišti u místní restaurace a čas vrátit se zpět na hotel na oběd a odpolední spánek. 

Odpoledne vyrážíme na takové přírodnější koupaliště pár set metrů od hotelu. A není to ledajaké koupaliště, údajně je největší na Balkáně. Napouštěné čerpadlem z místní řeky, tedy teplota těsně nad nulou, ale ta obrovitá vodní plocha je prostě neuvěřitelná. Připočteme-li k tomu panorama pohoří Maglic, jež se táhne na obzoru nad koupalštěm, nelze si odpustit nějaké to "jééé" nebo "oooo no néééé". A skočit tam, to prostě musíte!!!

Den 11

Dnes jsme se na chvíli ocitli za hranicemi - v Černé hoře. Naplánovali jsme si totiž výlet k nejvyšší hoře Bosny a Hercegoviny - k Bosankému Maglići (2386 m n. m.) a odtud se pěšky vydali na dva kratší výlety. Na rozhlednu, jež se nachází tak nějak zhruba na hranicích a k Trnovačku jezeru, to je již v Černé hoře.

Jako docela oříšek se ukázalo dostat se do výchozího bodu. Znamenalo to 14km po rozbité štěrkové silnici tedy asi hodinu a půl v autě. Cestou nás ještě zkásli 15km/všichni za vstup do NP Sutjeska.

Výšlap k rozhledně byl mimořádně krásný. Cesta vedla prakticky po hřebeni, po travnaté louce a po obou stranách se majestátně tyčily ostře řezané skalnaté hory. Záda nám hlídal právě Bosanski Maglič replicas de relojes v celé své kráse. V trávě pod nohami jsme nacházeli crčky, že by se ze dvou, ze třech, člověk i najedl :) Všude nádherně kvetly fialové trsy zvonků, růžové kakosty, u nás již velmi vzácné pupavy bezlodyžné. Na rozhledně jsme si dali zase jednu sváču s dechberoucím výhledem a stejnou cestou se vrátili zpět. Užili jsme si to moc.

Pak jsme pozřeli jakýsi oběd v kelímku a vydali se směrem k Trnovačko jezero. Ušli jsme jen menší část. K jezeru je to z hranic totiž asi 5km, což se ukázalo nad naše síly. Děti bolí nohy, na dnešek nějak hůř spali. A taky od rána praží slunce, na nebi ani mráček. Cesta (nebo aspoň to, co jsme ušli my) vede na odkrytém prostranství, ve srázu kamení a v poledni se nedá najít jediný stín. Vrátili jsme se tedy zpět. Nicméně, výhledů na nádherné hory jsme si užili i tak požehnaně a rozhodně to stálo za to. Panoramatická cesta.

Cestou zpět zastavujeme ještě na okraji jednoho ze dvou posledních evropských pralesů - pralesu Peručica. Dovnitř se smí jen s průvodcem, kterého lze sehnat bůhvíkde. Ale existuje tu jedna vyhlídka přímo nad pralesem a to se nám jeví jako super možnost. Cesta vede krásně vonícím borovicovým lesem. Pořád jsme ještě ve vysoké nadmořské výšce a tak ty borovice připomínají spíše japonské bonsaje. Zanedlouho přicházíme k zábradlí a lze spatřit jak okolní hory, tak prales dole pod vámi. Třešničkou na dortu je výhled i na 81metrů vysoký vodopád Skakavac, který se v pralese rovněž nachází.

 

Den 12

NP Sutjeska se dělí na dvě pohoří - je to Maglić a Zelengora.

My jsme se včera pohybovali v Maglići, dnes jsme tedy zvolili Zelengoru. A byla to teda opět pecka.

Pohoří Zelengora ležící na západ od řeky Sutjesky je dosti odlišné od blízkého Magliće. Málokdy zde někoho potkáte, a pokud ano, bude to spíš tvor čtyřnohý, také na cestu hned tak nenarazíte (a na tu značenou už vůbec ne). Oproti strmým skalnatým stěnám Magliće ukolébává Zelengora nekonečnými oblými hřebeny. Tu a tam projdete krasovým polem se spoustou závrtů, tu a tam narazíte na jezero, neb pohoří je plné jezer, které potěší oko a zchladí rozehřáté tělo poutníkovo. K těm nejkrásnějším patří ledovcové Donje a Gornje Bare, Orlovačko či Jugovo jezero. Nejvyšším bodem je Bregoć 2.014 m n.m.. Zelengora má ještě jedno pozitivum a to, že se na jejím území během 90. let neválčilo, není se tedy třeba bát minového nebezpečí. Stejně tak je tomu v pohoří Maglić.

 

Ráno jsme se rozhodovali, zda dnes navštívit Orlovačko jazero nebo jezero Gornje Bare. Rozhodla navigace – k Orlovačku se prý jede půl hodiny, zatímco ke Gornje Bare něco přes hodinu. Orlovačko bude jako dopolední výlet super.

O hodinu později stojíme kdesi uprostřed zvlněných luk a lesů (úplné Skotsko, fakt hezký) na rozbité štěrkové silnici. Za sebou máme pouhých 6km z uváděných 25km. S rychlostí 10-20km/hod těžko říct, kdy tam dojedem a zda se silnice ještě nezhorší a stane se tak pro nás už nesjízdnou. Nemáme sebou nic na oběd, protože jsme s takovým časovým výdajem nepočítali. To je blbá situace. Peťa rozhoduje za všechny a auto otáčí…

Jako alternativní plán volíme jezero Klinje, hned u hlavní silnice. Je to teda slabá náplast za nádherné horské jezero Orlovačko, ale teď už před oběděm nic víc nestihnem. Nakonec to není tak marné. Našli jsme si dřevěný altán na odlehlém konci jezera a hned skočili do vody. Ta překvapila příjemnou teplotou. Navíc byly zdejší vody plné asi 10centimetrových rybek, které se nás nejenže nezalekli, ale ještě nám oďobali celé nohy. Lechtanda pro otrlé, Daneček vydržel jen asi minutu :)

Chytání ryb zase vyšlo na prázdno, a tak nezbylo než si oběd zakoupit v blízké restauraci  (26km za všechno).

Teď otázka – jet se na hotel se vyspat nebo zkusit štěstí a dojet na Gornje Bare? Jdeme do toho. Samík záhy usíná a tak celou tu hrůznou cestu prospal, šťastlivec. Z toho jsme měli největší radost. Daneček si pustil na tabletu pohádku a tak to snad bylo pro všechny snesitelné. Jinak kvalita silnice na hranici toho, co je ještě sjízdné a co už ne, v podstatě stejné jak na Orlovačko. Celkem 14km. Prvních 5km je to rozbombardovaná asfaltka, zde se u závory platí celkem 15km za vstup do NP Sutjeska. My jsme udali lístky ze včerejška z Magliče. Byli sice jednodenní, ale udělali jsme na pána smutný obličej, ten mávl rukou a řekl „Tak jen 5km, za auto“.

Dalších několik kilometrů je po štěrkové cestě plné výmolů, pak je cesta ještě navíc částečně zarostlá. Skřípeme zubama pokaždé, když nám nějaký trnitý keř nebo bodlák skřípe o plechy auta… Však se někdy koukněte na venkovská bosenská auta… šrámy po obou bocích mluví za vše.. Celkem 1 a 3/4hodiny.

Nicméně, zdárně jsme dojeli do cíle – k jezeru Donje Bare. Od plácku k parkování je to k jezeru asi 100m dolů po schodech. Všude tu rostou voňavé lesní jahody a maliny, a tak nám i těch 100m trvá značně dlouho. Míjíme pár cyklistů v chatce nad jezerem , dole u jezera jsme sami. Peťa je v mžiku nahatý a v jezeře. Daneček, znalý toho, co mamka ráda fotí, ukazuje na hejno modrásků na rákosí. Šikovnej kluk :)  Pak nezbývá než naskákat také do jezera a posilněni další várkou jahod se vydat k druhému jezeru - Gornje Bare.

Pěšky šlapeme asi kilometr do kopce. Ty horské scenérie plné právě kvetoucích rostlin a ostře řezaných skalnatých štítů v pozadí jsou prostě neokoukatelné. Pozor, zmije! Od té chvíle koukáme všichni pod nohy. Borůvky. Hmm, a slaďoučkééé. Tak to bude zas na dlouho. Za dvacet minut jsme na vrcholu. Tam na nás kouká kruhová bažina zarostlá trávou…. Achjo, tak to z jezera asi nic nebude… Je moc sucho…. Pak ale peťa kouká do mapy a jezero by mělo být ještě o kus dál, za kopcem. A opravdu!!! Taková nádhera!!! Srdce mi až zaplesalo :) Po návratu domů sem přidám fotky, to bude nejvýstižnější :)

Sedíme na břehu jezera, plníme žaludky borůvkami a já se stále snažím pochopit, jak může na světě existovat něco takhle krásného a přitom tak opuštěného. Možná právě proto je to až taková nádhera, že?  :) Tohle prostě není turistické Štrbské pleso, tohle je neposkvrněný ráj. Dnes jen pro nás.

Den zakončujeme zaslouženým nanukem a pozorováním Perseidů. Venku, na dece, v zahradě hotelu. Daneček viděl svůj první meteorit v životě a tak to byl dnes prý  vůbec nejlepší den :)

www.bestclock.cc

Den 13

Dnešní dopoledne jsme strávili koupáním zase u jezera Klinje. Daneček radostně obléká plavací vestu a prý to je dneska vůbec nejlepší den :)

Našli jsme si pěkné místo, kde byla do vody potopena část asfaltové silnice, čímž vzniklo skvělé brouzdaliště pro děti. Paráda. Kluci mají vodu a bahno a nic víc je nezajímá. Velmi zaujatě si hrají na to, že jsou to hovna a řehtají se jak koně.

Zkoumáme okolí. Je tu torzo raka, takže voda bude opravdu čistá. To je super. No a pak dva vodní hadi, to už tak super není. Zvlášť když se mě jeden poleká a rozhodne se mi v tom brouzdališti utéct rovnou kolem kotníku…

Obědváme ve městě Gatsko, jehož hlavní dominantou je obří uhelná elektrárna s velkou chladící věží.

Pak se přesouváme do Mostaru, snad nejznámějšího města Bosny a Hercegoviny. Rádi bychom na vlastní oči spatřili ten starodávný kamenný most, který je na každé fotce z této země, na každé magnetce… Tak uvidíme :)